Květen 2013

Love?

29. května 2013 v 17:23 Povídky
Love?

Ležela jsem na posteli a přemýšlela. Nemohla jsem myslet na nikoho jinýho....než na Něho!
Proč na něj furt myslím? Proč se kvůli němu trápím? Deno denně na něj myslím tohle už není normální! Ráno ve škole jsem se přivítala s kamarádkama. ,,Co je ti Nilo? Jseš jak tělo bez duše!" všimla si Perrie. ,,Ale nic Perrie" špitla jsem. Nic? Ne hodně! Furt na něj musím myslet a to už přesahuje meze normality! Zazvonilo na první hodinu. Měli jsme matiku. Otráveně jsem si psala do sešitu. Jen tak jsem si tam čmárala a myslila opět na něj! Měla jsem z toho vztek. Zavřela jsem oči. Vybavil se mi jeho úsměv, oříškové oči i vysokou postavu....zkrátka všechno...kdy jsem ho viděla a kde. Nemohla jsem si pomoct. Tak moc se mi líbil! ,,Nilo?" uslyšela jsme vdáli. Prudce jsem otevřela oči. ,,Nilo okamžitě jdi k té tabuli!" uslyšela jsem zrovna učitelku.
,,Jen klid...stačí jednou!"
,,Řekla jsme ti to už po šesté ale to máš jedno!" řekla učitelka. Zašklebila jsem se na ní a šla k tabuli. Takže ta rovnice bude....jeho oči jeho krásné oči! ,,Tak bude to?" uslyšela jsem opět učitelku. Vytrhla jsem se ze zadumání. ,,C cože?"
,,Nilo co je to dnes s tebou?" zeptala se učitelka. Dnes? Snad už celý týden ne? Vážně to trvá týden?
,,Nilo!" prudce jsem k ní vzhlédla. ,,Nic mi není" uslyšela jsem říkat. ,,Jdi si sednout" řekla. Poslušně jsme si šla sednout. O přestávce jsem se šla projít. Utéct od toho všeho a dotazů spolužáků typu:,, Co ti je?" nebo:,, jseš jak zasněná!" Řítila jsem se chodbou. Na zlomek vteřiny jsem zapoměla na něj! Najednou jak na schvál se mi zjevil přede mnou. Šel naproti mně s nákým blonďákem. Nemohla jsem si pomoct byl tak hezký! Zahleděla jsem se do jeho krásného obličeje.
Podíval se na mě. Zalapala jsem po dechu.Úplně jsem zapoměla že na mě civí jak na blázna ten bloňák a i to ,že za mnou běží kamarádky. Nevnímala jsem nic, jen jeho. Propadla jsem jeho krásným oříškovým očím. Nešlo to. ,,Tady jsi!" drkla do mě zadíchaná Chris. Až tehdy jsem se odtrhla a pohlédla na Chris. On zatím odešel......
,,Zase jsi na něj myslela?" zeptala se Perrie. ,,Jo, bohužel" přikývla jsme zničeně. ,,To bude dobrý" objala mě jednou rukou. ,,Dík, ale myslím ,že ne" řekla jsem.
,,Ty ho miluješ?" zeptal se mě Chris. ,,Ne ovšem ,že ne!" vyhrkla jsme příliš rychle.
,,Ehm...vážně?" odkašlala si. Usmála jsem se na ní. ,,Jo vážně, jen ho mám ráda nic víc!" řekla jsem. ,,Jo...to bude fajn Nilo" utěšovala mě Perrie. ,,Myslím že ho miluješ" řekla opět Chris.
,,Chris, diť ho ani neznám!" ohradila jsem se. Neznala jsem ho, ale stále jsem mohla tvrdit že ho miám ráda. Je to tak? Miluju ho i když ho pořádně neznám? Nevím co mám dělat! Tenhle pocit jsem nikdy nezažila...je to láska?


Akční den!

25. května 2013 v 10:25 Planś Day
Akční den!

Dne: 24.května byl fakt akční den! Teplo sice moc nebylo ale to nehraje žádnou roli ;)
Hodiny byli jakž takž v pohodě ale nebyla jsme ve své kůži. Poté jsem s Chris letěla do šatny a to doslova! Museli jsme zachitit její sestru Péťu. V šatně nebyla.Místo toho tam byl Méďa s ńákým blbečkem co na nás koukali jako z jiný planety! Bylo mi to fuk a rozběhla jsem se k východu při čemž jsem málem uklouzla kdybych se nechitila tyče. Udělala jsme hustou adrenalinovou otočku a vyběhla před školu. Naštěstí tam Petra byla! ,,Petro!" křikla jsem na ní. Chris mě zatím dohnala. Petra přišla i s kámoškou a sice Petru nemusim ale fakt je docela vtipná! Chris Petře něco zdělila a tak trovhu jsme se zakecali. ,,Musíme na hodinu" připoměla jsme Chris. ,,Jo tak čau Péťo" řekla Chris své sestře a opět doslova jsme letěli nahoru páč jsme měli mít dějepis. Po cestě jsme málem srazila Méďu. Doletěli jsme do třídy včas. Potom po škole jsme s Chris šli a potkali Honzu. Tak jsme jakože šli atd...Pak jsme čekali že půjde tudy ale on nešel a tak jsem se za ním rozběhla kvůli Chris ale byl moc rychlí. S Chris jsme si totiž dali sázku ;) A nehodlám prohrát! Tak moc běhání a akce! Když jsme ho nedohodili tak jsem šla Chris doprovodit a pak šla domů. Poté hned co jsme došla domů jsem svištěla do knihovny takže doufám že za ten akční den jsem přece jen něco schodila! A to nemluvě o tom že jsem se dozvěděla....spíše postřehla jednu věc..........

Just be yourself

19. května 2013 v 10:52 Povídky
Just be yourself

První hodina matika, pěkná nuda. ,,Zítra máme maškarní ples" oznámila nám ještě učitelka. ,,Vemte si něco vhodného" dodala a pak rázně vyšla ze třídy. Po škole jsem šla domů. Stála jsem ve svým šatníku. ,,Vhodného? A co jako! Vemu si co chci!" popadla jsem červené šaty a do poloviny je rozpárala takže byli až na stehna. Přišila jsem tam pavoučka. Další den ráno jsem si to vzala a namalovala se. Máškarní ples má být něco na způsob šatů a volánků, vějířů a kdoví co ještě. Vstoupila jsem na maškarní bál. Každý byl za osobu v ńákém století a já jediná za konkubínu z Moulin Rouge. Prsa jsem měla neslušně odhalená. Nevadilo mi ,že na mě každý nechápavě kouká. Přiběhla ke mně Lucy. ,,Co to děláš? Máme být ńáké historické né......" máchla pažemy na mé šatstvo. ,,Oděv z 21.století!" dodala a nervozně se ošila. ,,Přesněji Lucy jsem konkubína z Moulin Rouge" řekla jsem a přešla jí. ,,Cože? To nemůžeš! Skazíš nám ples! Odejdi!" zavřískla. Menší detajl Lucy tohle organizovala. ,,Drahá Lucy, mě je jedno co si o mě ostatní pomyslí, budu se bavit a tečka" zmizela jsem jí v davu lidí. Bavila jsem se hodně dobře. Přišla jsem k podiu a koukala se na kapelu co hráli ńáké housle. ,,Ach jo, kéž by to byl pořádný mejdan" stoupl si ke mně Lucas. ,,Vážně? Tobě se tohle nelíbí?" máchla jsme pažemi okolo sebe. ,,Ne, a navíc líbí se mi jak ses oblíkla, seš jiná...jedinečná" pořádně si mě hltavě přejel od hlavy k patě. ,,Nech si ty pohledy Lucasi" otočila jsem se opět na kapelu a přemýšlela. ,,Mě se to taky nelíbí" dodala jsem. ,,Vážně? Tak to je fakt smůla páč s tím už nic nenaděláme....co kdybychom šli do ńákýho klubu? My dva?" zeptal se nervozně. ,,Kdo říká ,že s tím nic neuděláme?" zbytek jeho otázky jsem ignorovala. Vystoupila jsem na parket. Máchla rukou aby přestali hrát. Popadla jsem mikrofon. Natáhla jsem se a podala ruku Lucasovi. Vděčně si jí chytl. ,,Budeš hrát na kytaru" oznámila jsme mu. Přišla jsem k houslistovi a řekla:,, budeš hrát na bubny" ,,a ty dej lepší osvětlení" zavelela jsem. Všichni mě poslechli a ještě aby ne když jsem letošní královna střední školy.Začala jsem počítat ; ,,One, Two, Three......" ,,Listening" špitla jsem Lucasovi. Přikývl a začal hrát podle písně Listening. V hledišti bylo ticho. Začla jsme zpívat rockovou hudbu. ,,A všichni!" křikla jsem. Netrvalo dlouho a už jsem to rozjela. Všichni tančili a bavili se. S Lucasem sme se na sebe zazubili. ,,Mám dost" špitla jsem. Vytáhla jsem na podium holku co zpívá hezky ale vždy se stydí. ,,Vem to za mě"
,,Já nemůžu" ,,Zpívej!" přikázala jsem jí. ,,Hezky se bavte a dobrou noc!" sešla jsem schody a drala se k východu. Cestu mi zaterasila Lucy byla pílá vzteky. ,,Jak se opovažuješ?" ,,Copak Lucy"
,,Zkazilas Maškarní ples!" ,,Omil nezkazila.....zlepšila.......koukni se kolem tohle lidi baví ne ňáké housle!" s těmihle slovy jsme jí opustila. Další den jsem šla na rande s Lucasem. Lehla jsme si na silnici a dívala se na plující se mraky. ,,Nilo co to vyvádíš?" zeptal se mě. ,,Ležím, lehni si vedle mě" . ,,Do silnice?" ,,Ano" přikývla jsem. ,,Nilo!" ,,Nilo!" ,,Ty si otrvaný co zas?"
,,Auto!" ,,No a?" auto bylo červené a troubilo. ,,Nilo jdi z té silnice!" řval na mě. Auto troubylo jak o závod. ,,Nilo! Prosím!" otráveně jsem se zvedla a včas uhla. ,,Co tě to popadalo?" byl vyděšený. ,,Coby?" začal se smát. ,,Ty jsi vážně...sama sebou viď?"
,,To si piš"


Prázdniny na ostrově Papui

7. května 2013 v 23:14 Povídky
Prázdniny na ostrově Papui

Rozhodla jsem se vám povyprávět co se stalo v létě 2012. Doufám že si z toho vemete ponaučení.....zdraví Nila.

Prázdniny na ostrově Papui. Je to ostrov velmi opuštění s rodiiči jsme se rozhodli že na tyhle prázdniny pojedem někam kde nikdo není.... vždy jsme vybírali tak...Chorvatsko,Rusko,Francii,Řecko,Itálii ale letos jsme si vybrali ostrov někde kde nejsou lidi. Byla to dobrá volba fakt už jsem od těch všech lidí chtěla pauzu s velkým P!
Ostrov byl celkem velký ale zaručeně opuštěný. Postavili jsme si na pláži stany. Byla jsem jen já, Ruda a rodiče. Ruda je můj 5 letý bratříček fakt mooc sladký ;)
Když jsem si postavili stany tak jsme si vybalili...(jen jídlo!) najedli jsme se a pak jsem se slíkla do bykyn. Měla jsem je letos stříbrný velmi drahý taky mi trvalo než jsme taťku překecala!
Ihned jsme skočila do krásného,čistého moře. Tak průsvitného, že jste jasně viděli vše pod vodou....
Plavalo se mi parádně. Voda byla ochlazující a příjemná na dotek. Nezaváhala jsem ani vteřinku a potopila jsem se. Jsem skvělí plavec a ráda plavu pod vodou přijde mi to jako bych byla v ůplně jiným světě a vlastně jo...v podmořském světe. Bylo tu mnoho ryb,řas a celkově to bylo úplně jinačí než moře u Itálie tam jsou mnohem špinavější. Ostrov Papui je blízsko Nového Zélandu vlastně vzdálenost je velmi malá. Bratr se bál...protože slyšel že v Novém Zélandě jsou domorodci a lidožrouti. ,,Ale jdi Rudo! To jsou jen kecy!" vždy jsem ho odbila. Bál se stále. Opalovalůa jsem se a vše pak jsem si šla projít ostrov. Vše tu bylo dokonalé a úžasné rozhodně byl dobrý nápad sem jet. Nejsou tu žádní lidé. Byli to trochu jinačí prázdniyn než míváme vždy ale co! Byla jsme an pláži pěkně daleko. ,,Nilo? Pojď sem!" křikla na mě matka. ,,Už!" odsekla jsme a naposledy jsem se koukla na západ slunce. Už se setmělo. Jíst pod hvězdami bylo opravdu kouzelné. Rozdělali jsme si oheň a říkali si různé strašidelné historky. Ruda se bál nejvíc. Když jsme usli tak se mi spalo tvrdě. Měla jsem divoké sny a strašidelné. Když jsem se probrala nikdo tu nebyl. Táta, máma ani Ruda tu nebyl. Nikdo. Splašeně jsem vstala. ,,Halo?" zavolala jsem i když jsem se bála, že se nic neozve. Šli se projít..utěšovala jsem se. Jen tak jsem tam seděla a čekala na ně. Koukla jsem se do lesa spíše pralesa uprostřed ostrova. ,,Halo? Mami! Tati! Rudo?!" Nic. ,,Kde jste?" Zase nic. ,,To si dělaj srandu!" řekla jsem k sobě. Koukla jsem se na zem. Byla tu krev a máminy bykyny. ,,Co?" nehcápala jsem. Máma tu má plavky? Divila jsem se. Klid! Šla se jen projít! Utěšovala jsem se. Jasně! Udělala si tu Nuda pláž! Blesklo mi hlavou. Ne to je blbost. Měla jsem zvláštní tušení, že se něco stalo. Ale když jsou pryč všichni proč né i já? Divila jsem se. Něco tu nehraje došlo mi. Zamrazilo mě. Až teť mi došlo co se mi zdálo. Zlý sen-Rudu a rodiče někam odvlekli, mámu slíkli z plavek a táta něco křišel a měl zlostný výraz ve tváři, tátu proto řízli do ruky a kapička ukápla na písek. ,,Nilo! Nilo!" volal na mě vystrašený Ruda. ,,Nilo! Pomoz nám! Prosím!" křišel Ruda. Bylo to strašné nemohla jsme nic udělat. Pak je někam odvlekli, do pralesa....byli tři. Měli na sobě šaškovný kostýmy a byli něco jako černoši ale né úplní. Ach ne! Zakňourala jsem. Ztěžka jsem dopadla na kolena do písku. Říká se ,že sny co si pamatujem má největší sílu..jejich úkolem je nás varovat. Začali mi téct slzy. Kde jsou? Vrátí se někdy? Je možné aby mě ty sny varovali? Ale jestli ne...tak jak se vysvětlí máminy plavky na zemi a kapička v písku? Přesně co se stalo ve snu.... Otřela jsem si slzy a vstala. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do pralesa......

Bylo to tu kouzelné to ano ale věděla jsem ,že tu někde musí být. Měla jsme velký strach ,ale jestli tu nejsou tak kde? Šla jsem dál a dál. ,,Halo?? mami? Tati? Rudo?" zavolala jsem na celý prales. Paráda! Jestli tu jsou ňácí devianti tak mě zaručeně uslyšeli! Plácla jsem se do čela. Šla jsem i přesto dál. ,,Halo?" zařvala jsem opět. Něco mi říkalo ať řvu na celé kolo. Já poslechla, jak jinak?
,,Nilo!" ozval se zdáli Rudův hlas. Mé srdce se zatřepotalo. ,,Rudo??!" Nic. ,,Rudo jsi tam?" šla jsem po hlase odkud jsme ho zaslechla. ,,Nilo! Jdi pryč! Zabijou tě!" zakřičel z plnných plyc otec. ,,tati?" chtěla jsem jít dál ale uslyšela jsme kroky a tak jsem se schovala za spadlí strom. Byli to tři devianti očividně utíkali na páž. Za mnou? Pomyslela jsem si. Utíkala jsem za hlasama svých blízkých. Ztuhla jsem. Nohy mi ztvrdli a já nemohla udělat další krok. Otec byl přivázaný a měl velkého monokla. Rudy byl v kleci a plakal. Maminka...maminka...ležela na zemi (nahá) a kolem ní kaluž krve. ,,Tati! Rudo! Mami?" špitla jsem k bezmocnému tělu mé matky. ,,Nilo...běž pryč! Zabijí tě!" sykl otec. ,,Nikam nejdu bez vás!" špitla jsem. Rozhlédla jsem se kolem. ,,Nilo ne!" sykl. Nevnímala jsem ho. Utéct a nepomoct rodině? Pardon ještě mám srdce!
Popadla jsem ostrý kámen a začala řezat do provazu kterým byl otec přivázaný. Pižlala jsem to a už jsme měla jednu ruku. Rychle jsem mu to sundala a vrhla se hned na dlaší ruku obmotanou provazem. ,,Vydrž tatí zachráním tě!" řezala jsem jak zběsilá až mě boleli prsty. ,,Nilo pozor!" uslyšela jsem křik otce, někdo mě udeřil a ztratila jsem vědomí...........

Probrala jsem se až v kleci. Malé podobné v jaké byl Ruda. Začala jsem silou tlačit na mříže. Nebylo to nci platný. Vypadali hrůzostrašně a byli tři. Fakt jak domorodci! Blesklo mi hlavou.
,,Nechte toho!" křikla jsem na ně ledově když kopali do tátova těla který leželo na zemi. Táta sténal bolestí. Otočili se ke mně a jeden z nich se ke mně přiblížil. Rukou šáhli do jendé díry mezi mříži a přitiskli mě k sobě u mříže. Očichávali mne. Pak se otočil na dva a něco řekl. Nerozuměla jsem.
Pak mě pustil. ,,Co je to za blázny?" zeptala jsem se táty. ,,Domorodci!" zasyčel skrze zaťaté zuby.
,,Cože? To ne!" odtáhla jsem se. To není pravda! Věděla jsem ,že je. ,,Moment kde je Ruda?"
Táta nepromluvil. ,,Pusťe mě!" sykla jsme na ně tak ledově až ztuhli. Určitě mi rozuměli když jsem lomcovala mřížemi. Jiný ke mně přišl a otevřel mi mříž. Sláva! Ono to zabralo! Hodil mě na zem a silně udeřil do břicha. Zasténala jsem. Ležeal jsem vedle otce, který žil ale byl v bezvědomí. Domorodec se mě chistal udeřit znovu ale uhla jsem se a vstala z posledních sil. Rozhdola jsem se bojovat, chránit svojí rodinu ze všech sil až do poslední kapky krve. Domorodec se na mě vhrnul. Mezitím zbylí dva domorodci odešli. Spatřila jsem kámen kterým jsme prve řezala do provazu. Rozběhla jsme se k němu a popadla ho. Bleskově rychle jsem stála na nohou. Domorodec se chistal zaůtočit a svalil mě na zem. Škrtil mě. Bolelo to a měl větší sílu než já. Ze všech sil jsem ho kamenem bochala do hlavy a bodala do tváře. Nic. Škrtil mě dál jakobych ho jen pohladila. Měla jsem toho už dost. Kámen jsem mu zabodla do krku tak moc až mě pustil a svalil se na zem vedle mě. Poté vyhrvácel. Oddychovala jsem. Lapala jsem po dechu a snažila jsem vstřebat co se právě stalo. Slyšela jsem kroky dvou domorodců. Rychle jsem vstala a snažila se tátovo tělo vzít do náručí. Byl moc těžký. Tak jsem ho pomalu a velkou námahou odtahovala pryč. Schovala jsme ho za velký kmen kam zaručeně nepřijdou. ,,Tati, tati!" slzy mi tekli ale on byl stále v bezvědomí. Rozběhla jsme se s tím ,že odhlákám pozornost. Utíkala jsem pryč a pak jsme se jim ztratila z dohledu. Vrátila jsem se k otci. Probral se a byl vyděšený. ,,Tati...kde je Ruda?" koukal se na mě smutně. ,,Kde je Ruda?" zopakovala jsme svojí otázku ale už jsme vědělá své...potřebovala jsem po slyšet...plakala jsem. ,,Kde je Ruda!" zařvala jsme hystericky. ,,Je mrtví!....upálili ho za živa a snědli...jsme jen my dva Nilo...musíš být silná" stiskl mi ruku a zase zavřel vyčerpáním oči. Pak je zase otevřel. ,,Néééé!!!" svírala jsem se bolestí. ,,Tati pojď pryč!" zatahala jsem ho za rukáv. ,,Nilo...nemůžu" zaúpěl. ,,Proč ne? Člun přece máme!" zaúpěla jsem. ,,Nemůžu vstát! Mám něco s nohama" řekl. Koukla jsem se. ,,Panebože" zaúpěla jsem. Otec neměl jendu nohu. Proč jsme si toho nevšimla dřív?? ,,Zabijí nás! Je nás dva a jich jsou tři" zašeptal. ,,Už dva" řekla jsem ledově. Podíval se na mě. ,,Co?" ,,Jednoho jsem zabila"
Usylšela jsem kroky ,ale myslela jsem si ,že je to jen mou bujnou fantazíí. ,,Jsou mrtví" řekla jsme halsitěji. Nad náme se objevil domorodec a něco zakřičel. Střelii šípem otce....do ...doc srdce! Chtěli se na mě vrhnout ale já utíkala pryč. Utíkala jsem co mi nohy stačili. Rychle jsem nasedla na člun a odminkla se od břehu. Nepomohlo to...chtěli mě svalit ale já jsem se hodila do vody a rukama pádila pryč. Když jsem byla bezpečně daleko oddechlo se mi. Okamžitě mě zachvátila panika. Moje matka...otec...bratříček...všichni do jendoho jsou mrtví. Jak se během jednoho dne může vše zvrtnout v katastrofu?? Nemám nikoho na světe...nikoho...pro co žít? Zadívala jsem se na krásné vlny. Usmála jsem se:,, Zachvíli budem opět spolu" zašeptala jsme do nebe a skočila do vody. Mé tělo se uvolňnovalo a já se začla topit................

Toto je příběh Nile co se stalo a jak to skončilo.....PS: tato povídka je vymyšlená a neopbsahuje žádné pravdivé události.....

Vzestup k slávě

6. května 2013 v 16:00 Povídky
Vzestup k slávě

Tahle povídka bude buď hodně dlouhá a nebo na pokračování ještě nevím. Nebudu vás klamat je to o Nině Dobrev takže jestli jí nemáte rádi tak šupem z mího blogu! ;) ne dělám si legraci...jste tu vždy vítaní..ale přece jen budu ráda když si to přečtete dalo mi to totiž hodně práce ;) povoleno je i kritizovat! :D

,,Nikoliko!" zavolala na mě maminka. Bylo mi tehdy tak 2 roky. ,,Ano?" ozval se můj dětský hlásek. ,,pojď sem" nařídila mi a poplácala na trávu kde seděla a koukala se na mne. Maminka byla krásná měla krásné husté hnědé vlasy a hnědé oči. Měla bílou alabastrovou pleť byla to totiž kanaďanka.
Přicupitala jsem k ní a mrskla s sebou vedle ní. Svítilo na nás sluníčko a hřálo nás. Měla jsem na sobě bílé šatičky a čelenku aby mi vlasy nespadali do obličeje (ne že bych ňák zvlášť vlasy měla. Matka na tom trvala). ,,Nikoliko...poslyš" měla pevný ,ale sametový hlas. Odjakživa jsem jí zbožňovala. Vysela jsem jí doslova na rtech a hltala každé její slovo,její překrásný hlas. ,,Nikoliko...musím ti něco zdělit" řekla to důležitě (oh! Ona se mnou mluví jak s dospělím!) zaradovala jsem se. ,,Copak je to maminko?" zeptala jsem se pokorně. ,,Víš...budeme se stěhovat" oznámila mi zbrkle. Hrklo ve mně. ,,Prosím?" ve tváři jsem měla vyděšený výraz. ,,Ale notak broučku...najdeš si nové kamarády" oznámila mi a usmála se na mě tak až mě úplně odzbrojila. Věřila jsem jí a cenila si toho že mi to řekla osobně. ,,Ano maminko" řekla jsem pokorně a svěsila hlavu aby neviděla můj smutný výraz. Milovala jsem to tu, ten náš krásný domeček s verandou...taky i psa Chlupáče. Bylo to tu zkrátka dokonalé. Narodila jsem se tu stejně tak i můj otec vyrůstala jsem tu (jestli se počítají jen dva roky) nechtěla jsem to všechno opustit. Tu velmi známou vůni trávy a hebkost teplé hlíny. Štebetání ptactva a šumění listí na naší zahradě. Ze všeho nejvíce mi ale bude scházet Col. Můj bratránek kterému je tak 3 roky ale je milý a vždy se zabavíme. Zbožňovala jsem ho ale né víc jak maminku. Byl něco jako můj bratr s rozdílem že to byl můj bratranec. Nechtělo se mi ze Sofie odjet z mého rodného města. Mé rodné země ,Bulharsko.Měla jsem ovšem bratra, byl ale pěkný blbec a tak jsem spíše brala Cola než-li staršího bratra.
,,Kam pojedem?" zmohla jsem se po dlouhé pauze. Pohlédla jsem na ní. Měla mateřský ustaraný výraz. ,,Do Kanady miláčku...odkud pocházím" připoměla mi. Nemusela mi nic připomínat veděla jsem to sama. Maminka se narodila v Torontu ale její rodiče (mí prarodiče z máminy strany) pocházeli z Ontária. ,,Dobrá maminko" špitla jsem. ,,To je má statečná holčička" pohladila mě po hlavičce a věnovala letmou pusu na tvář. Už chtěla vstát když jsem vyhrkla:,, Kdy?"
Zatvářila se na mě nechápavě. ,,Kdy odjíždíme?" upřesnila jsem. Hrdlo mě bolelo ze zadržovaných slz. ,,Už zítra drahá...pojď se zbalit" natáhla ke mně ruku ,ale já se jí nechitla. ,,Nikoliko!" zvýčila hlas. ,,Nech mě tu chvíli osamotě matko" řekla jsem pevně ,ale skoro šeptem. Matko jsem jí říkala jen když jsem se na ní zlobila a ona to moc dobře věděla. ,,Dobrá poté přijď musíme se připravit na cestu" oznámila mi a pak odkráčela. Koukala jsem se za ní jak odchází. Byla dokonalá a milovala jsem jí ale v tuhle chvíli bych nejradši toužila jí nenávidět abych jí mohla všechno vyčíst...to jsem však nedokázala. Bezmocně jsem seděla na trávě a vnímala hřejivé teplo které mě obklopovalo. Rozhlédla jsem se kolem. Důvěrně známá zahrada. Smutně jsem pohlédla na stromeček který byl sice velmi malý ale pěkný co jsem zasela s mím bratránkem Colem. Hrdlo mě tak silně bolelo až mi hučelo v uších. Už jsem to nevydržela. Propukla jsem v pláč. Kolena jsem si k sobě tiskla jako bcyh se chránila. Obejmula jsem se pažemi a bezmocně sklomila hlavu. Mé čelo se nyní dotíkalo kolenou. Plakala jsem jak o závod. Nevnímala jsem ani jak mi vlhnou bílé šatičky od maminky.
Plakala jsem, byla jsem tak nešťastná, jak by mi to mohli udělat? Vytrhnout mě z rodné země? Co jsou to za lidi? Nemohu opustit Cola! Vzlikala jsem. Vzlikala jsem tak moc až jsem necítila jak si ke mně někdo sedl. Někdo mě obejmul pažemi a položil hlavu na má ramena. Netušila jsem kdo to je a bylo mi to jedno. Vzlikala jsem dál. Nemohla jsem to zastavit toužila jsem vrátit čas. ,,Nikoličko neplakej" uslyšela jsem důvěrně známí hlas který mě konejšil. Vzhlédla jsem. Měla jsem zamlžené oči ze slz ale i přesto jsem věděla kdo to je. Byl to Col. ,,Cole!" špitla jsem. ,,Nikoličko neplakej" dal mi kapesník a něžně mi otřel slzy. ,,Koneckonců si zničíš šaty!" udělal grymasu hrůzy. I když jsem byla velmi nešťastná tak jsem se hluboce rozesmála. ,,Ty jsi Cole!" usmála jsem se na něj. Vidíte? Jak ho mohu opustit? Bude to sám a to mu nemohu udělat!
Usmál se na mne. Pohltilo mě šťěstí. Byl semnou prakticky od té doby co jsem poprvé otevřela oči a pohlédla na svět. Chránil mě, důvěřoval mi,obklopoval mě bratrskou láskou a především mě vždy rozveselil. Toužila jsem mu dát to samé. Byl tak dokonalý až jsem někdy litovala že není mlůj bratr a teť toho lituju opět protože kdyby byl odjel by semnou a byla bych aspoň trošinku šťasnější. Kdežto jako můj bratranec tu musí zůstat s mojí tetou z máminý strany. Nikdy na mě nenaléhal s tajemstvími vždy počkal až mu to řeknu sama. Toho jsem si vážila. ,,Budu se muset stěhovat" oznámila jsem a při těch slovech jsem málem udělala další spoušť nešťastných slz kdyby mě Col pevně neobjal. ,,To bude dobrý Nikoličko a kam?" zeptal se. ,,Do...Kanady" špitla jsem, protože jsem se bála že kdybych to řekla dostatečně nahlas přijde to dřív než by mělo. ,,To je mi velmi líto Nikoličko....budeš mi velmi chybět" špitl a pevně mě k sobě přitiskl. Věděla jsem že pláče. Znala jsem ho jako své dvojče. Houpal mě sem a tam a při tom doteku se mi udělala alespoň o trochu lépe. ,,Odjíždím už zítra...pravděpodobně ráno" oznámila jsem protože jsem věděla ,že by se bál zeptat. Přitiskl mě ještě těstněji až jsme skoro nemohla dýchat. Byla jsem ráda že si mě tak cení a nechce ztratit. Tiskl mě k sobě jako by ho mě měli sebrat. Taky to tak i bylo. Náležela jsem svému bratránkovi a byla jsem si dost jistá že jsem mu dala svojí duši. Stratit ho bylo jako stratit i kousek samu sebe. Ucítila jsem studené slzy na mé hlavě. Bylo mi to ale jedno. Začala jsem taky plakat. Oba jsme mlčky plakali a konejšili se. Neuslyšeli jsme jak k nám přišla má matka (jeho teta) a koukala se na nás. Vycítila jsem to až o mnoho později. Odtáhla jsem se a Col se nechápavě zadíval. Tekli mu slzy jako mně. Pohlédli jsme oba na matku. ,,Nikoliko....pojď se zbalit" Colovi věnovala letmý úsměv. Pomalu jsem vstávala. Col taky vstal. ,,Už budu muset jít" oznámil mi. Zděšeně jsem se na něj zadívala. Pevně jsem ho objala a on mi pošeptal do ucha tak abych to slyšela jen já:,,Nikdy na tebe nezapomenu Nikoličko nikdy! Mám tě moc rád....vem si tohle na památku a nikdy na mě nezapomeň!" do ruky mi dal něco v hebké látce. ,,Děkuju ti Cole nikdy na tebe nezapomenu byl jsi mím štěstím...mám tě moc ráda" Nosila jsem vždycky stuhu do vlasů nikdy jsem jí nesundavala ani při spánku. Col říkal že je to část mne. Stuhu jsem si sundala. ,,Na památku" vysvětlila jsem a usmála se na něj. Maminka netrpělivě špitla:,, Nikoliko!" Otočila jsem se k ní avložila svojí dlaň do její. Naposledy jsem se otočila za Colem. ,,Sbohem" křikla jsem. ,,Sbohem" špitl. Nechala jsem se matkou vést do domu. Zbalila jsem si věci a další den ráno (jak jsem předpokládala) jsme nasedli s tátou,mámou a bratrem do auta a odjeli na Sofiínské letiště. Naposledy jsem se zadívala na mé rodné město.

Letěli jsme letadlem. Sice jsem byla ráda že vidím na vlastní oči tak legendární ,,letadlo" ale stále mě bolelo to ,že jsem tak narychlo vše musela opustit. Podívala jsem se na maminku. Byla šťastná že jedeme do Kanady. Když jsem se maminky ptala kde Kanada je řekla jen:,, V severní Americe"
Což mi moc neobjasnila neměla jsem tucha kde severní Amerika leží. Nechala jsem to zkrátka být. Konečně jsme přistáli na cizím letišti. Neuměla jsem číst a tak jsem si nemohla přečíst tu cedulku kterou 100% určovala kde teť jsme. ,,Tatí kde jsme?" otočila jsem se na otce. ,,V Torontu má drahá" oznámil mi. Vzal mě za ruce a šli jsme. Nasedli jsme do takové žluté věci které mělo kola. Pěkně smrdělo a tak při cestě jsem se pozvracela. Věc zabrzdila u velkého domu asi tak velkého jako máme v Sofii. A jéje..měli jsme v Sofii. ,,Co to je?" zeptala jsem se stupidně svích rodičů. ,,Dům co jsme koupili od teť je to náš nový domov" vysvětlila mi maminka. Popadla kufry a vešli jsme dovnitř.
Bylo to krsáné vše skoro ze dřeva prostě úchvatné. ,,Nádhera že?" přisvědčila maminka. Kývla jsem. ,,Tady...budeš spinkat v našem pokoji" oznámila mi maminka a začala vybalovat. Vše tam bylo zařízené. ,,Proč nemohu mít vlastní pokoj?" zeptala jsem se. ,,Je ti teprve 2 roky" oznámila mi. ,,Táhne mi na 3 rok!" opravila jsem jí spěšně. ,,Ano za dva dny máš narozeniny" kývla. Trvalo dlouho než jsme si vše vybalili a pak už mi pěkně kručelo v břiše. ,,Tatí? Budem papat?" zeptala jsem se. ,,Ovšem taky už mám hlad" řekl mi mile. Maminka uvařila a tak jsme se konečně najedli. Bylo už k večeru a tak mě maminka pečlivě umila. Byla jsem už v postýlce, když jsem si na něco vzpoměla. Vstala jsem a z bundičky vytáhla ten kapesníček co mi Col dal na rozloučenou. Vzala jsem si ho a zpátky si vlezla do postýlky. Optarně jsem to rozbalila a zalapala po dechu. Byl to náhrdelník ve tvaru srdíčka milinkýho. Na srdíčku byli spirálovitý tvary a když jsem to otevřela tak na pravým výku byla fotka mě s Colem co jsem se fotila před týdnem. Na levým bylo napsáno: Nikolika a Col ,navždy nejlepší přátelé. Opět mi skanula slza a tak jsem srdíčko opět zavřela. Snažila jsem si to pověsit na krk ale nešlo to. K mému štěstí vešel tatínek do pokoje. ,,Nikoliko co pak je?" všiml si že pláču. Sedl si ke mně na postel a ustaraně se na mne koukal. ,,Zapneš mi to prosím?" požádala jsem a srdíčko mu podala. ,,To je od Cola" oznámil než by se zeptal. ,,Jak to víš?" hrklo ve mně. ,,Pomohl jsem mu s tím" řekl. ,,To srdíčko je stříbrný" oznámil a zapl mi to. ,,On věděl že odejdu?" zhrozila jsem se. ,,Ne ovšem že ne...chtěl ti to dát k narozeninám" řekl mile. ,,Oh, aha" kývla jsem. Optě mi vytriskli slzy do očí. ,,Nikoliko co pak?" zeptal se mě a pohladil po vláskách. ,,Nechtěla jsem to opustit!" vyhrkla jsem. ,,Nesmíš mít mamince za zlé že chtěla odjet domů" řekl káravě. ,,já jí to nemám za zlé!" vybuchla jsem. ,,Tak v čem je problém?"
,,Ona...ona...vzala mi všechno! Bratrance, domov, krajinu, rodnou zemi ba i dokonce jazyk!" vybuchla jsem opět. ,,Jazyk ti nevzala" zašklebil se. ,,Že ne? Col říkal že v Kanadě se mluví prý franloušky" vysvětlila jsem. ,,Francouzsky drahá, francouzsky" opravil mě. ,,To je fuk!"
,,Teda mladá dámo nevím kde bereš takový výraz!"
,,Od Cola" prohodila jsem jakoby nic. ,,Áha" kývl. ,,Zamiluješ si to tu slibuju" políbil mě na čelo a zhasl lampu. ,,Teť spi" nařídil mi. ,,Dobrou tatí"
,,Dobrou" zhasl a já usla. Celou noc jsem však proplakala. Uteklo to a už jsem slavila své 3 narozeniny. Připadala jsem si rázem mnohem větší. Dům jsem si olezla a znla skoro každý kout.
Věděla jsme že za 3 roky pudu do školy a hrozně moc jsem se tam těšila. ,,Nikoliko...mám pro tebe dárek" oznámil mi otec. Seděli jsme všichni tři u stolu a ve prostřed byl dort. ,,Super!" zajásala jsem. ,,Máš to od nás obou!" řekla maminka. Táta mi podal kotě který mělo na krku červenou mašličku. ,,Jé moc děkuju!" poděkovala jsem a kotě si dala na klín. Bylo krásné šedé a mrňavoučké. ,,Tak Nikoliko už víš jak se bude ten mrňavý kocourek jmenovat?" zeptala se mě maminka. Váhala jsem jen chvíli ,,Col" odpověděla jsem. Rodiče se na sebe váhavě podívali a pak přikývl. ,,Ať je to tedy koťátko Col" souhlasil otec. Rozzářila jsem se. ,,Alespoň bude furt semnou" špitla jsem si. Dnes je: 9.ledna a jako každý rok to pořádně slavíme. Už ve třech letech jsem začala mít nadání zpěvu,tance,hudby a gimnastiky. Tatínek mi proto pronajal sál i s učitelem. Začala jsem se pylně učit. Léta uběhli a tak už mi bylo šest let. Šla jsem poprvé do školy a náhrdelník od Cola jsem si nikdy nesundala. Koťátko Col už pěkně rost byl velký a šedý. Překrásně vrňel a oblíbil si mě. Bratr Lucas byl poťouchlí a moc jsme se nevídali. Navštěvovala jsem Wexford Collegiate School for the Arts. Už jako 12 letá jsem měla velké nadání a tak jsem si zahrála v seriálu: Degrasii: The Next Generation.Měla jsem z toho velkou radost, opravdu mě herectví bavilo taky zpěv mí koníčci byli: gymnastika, plavání, fotbal, tanec, horolezectví, snowboarding, jezdectví. Byla jsem opravdu nadané dítě. Pak už to letělo. V 18 letech jsem si zahrála ve filmu: V rytmu stepu. Byla jsem svým způsobem slavná už tehdy. Opravdová kariéra se mi nastrartovala až tehdy když jsme natočila film: Too Young to Marry. Poté už si mě všimli i režiséři a to jsem dostala nabídku na film: Never cry Werevolf ovšem jsem to přijala. Máma i táta na mě byli velmi hrdí. Pomalu mě znala celá Amerika. Teskně jsem si uvědomila že jsem na bratránka Cola skoro zapoměla.Byla jsem šťastná.Když mi bylo 19 let tak jsem se objevila v televizním muzikálu: The American Mall
Lidé se semnou fotili, chtěli můj autogram a věšně kam jsem šla jsem byla focena. Měla jsem radost ,že jsem něco dokázala, že jsem slavná. Dostala jsem nabídku že bych mohla hrát hlavní postavu v seriálu: The Vampire Diaries. Svolila jsem. Trvalo asi tak 2 roky než jsme ho dotočili. Hrála jsem tam Elenu Gilbertovou a seznámila jsem se s hercemi: Paulem Wesleyem, Ian Somerhaldem, Kath Gregory, Candice Accola a další.... S Candice jsme se stali velké přítelkyně. S Ianem jsme se zblížili a tajně spolu začli chodit. Nechtěli jsme aby to ostatní věděli. Byl ale milí a očividně mě měl rád. Rok jsme tajili že spolu chodíme a pak to prasklo, stali jsme se terčem samozřejmě jsme před Ianem chodila taky s Benem Hollingsworthem ale to jsme se rozešli že prý jsme kvůli seriálu Upíří deníky na něj neměla čas. Ještě dlouho (jen sem se nezmínila) jsme si vybrala umělecké jméno: Nina Dobrev pod tímhle jménem mě zná každý ne Nikolika Konstantinova Dobrev ale Nina Dobrev. Přátelé mi říkají Nilo. Po Upířích denících jsem natočila ještě filmy: Pokušení, Spolubydlící a Charlieho malé tajemství. Stala jsem se modelkou, herečkou a zpěvačkou. Už jsem se zmínila že můj drahý Ian je model? Skvěle se k sobě hodíme ;) ačkoli je o 10 let starší než já mě je nyní 24 a jemu 34 . Měřím 170 cm mám olivovou pleť po otci, husté hnědé vlasy po matce a hnědé oči. To je vše o mě.

Snažila jsem se udělat hodně z toho pravdivé, její životopis však stojí za houby. Vymyslela jsme si: koťě Cola, bratrance Cola, bratra Lucase (bratra má ale asi se nejmenuje Lucas), přezdívka Nila...no však poznáte sami doufám že se vám to líbilo obsahuje to zhruba celý její život.