Vzestup k slávě

6. května 2013 v 16:00 |  Povídky
Vzestup k slávě

Tahle povídka bude buď hodně dlouhá a nebo na pokračování ještě nevím. Nebudu vás klamat je to o Nině Dobrev takže jestli jí nemáte rádi tak šupem z mího blogu! ;) ne dělám si legraci...jste tu vždy vítaní..ale přece jen budu ráda když si to přečtete dalo mi to totiž hodně práce ;) povoleno je i kritizovat! :D

,,Nikoliko!" zavolala na mě maminka. Bylo mi tehdy tak 2 roky. ,,Ano?" ozval se můj dětský hlásek. ,,pojď sem" nařídila mi a poplácala na trávu kde seděla a koukala se na mne. Maminka byla krásná měla krásné husté hnědé vlasy a hnědé oči. Měla bílou alabastrovou pleť byla to totiž kanaďanka.
Přicupitala jsem k ní a mrskla s sebou vedle ní. Svítilo na nás sluníčko a hřálo nás. Měla jsem na sobě bílé šatičky a čelenku aby mi vlasy nespadali do obličeje (ne že bych ňák zvlášť vlasy měla. Matka na tom trvala). ,,Nikoliko...poslyš" měla pevný ,ale sametový hlas. Odjakživa jsem jí zbožňovala. Vysela jsem jí doslova na rtech a hltala každé její slovo,její překrásný hlas. ,,Nikoliko...musím ti něco zdělit" řekla to důležitě (oh! Ona se mnou mluví jak s dospělím!) zaradovala jsem se. ,,Copak je to maminko?" zeptala jsem se pokorně. ,,Víš...budeme se stěhovat" oznámila mi zbrkle. Hrklo ve mně. ,,Prosím?" ve tváři jsem měla vyděšený výraz. ,,Ale notak broučku...najdeš si nové kamarády" oznámila mi a usmála se na mě tak až mě úplně odzbrojila. Věřila jsem jí a cenila si toho že mi to řekla osobně. ,,Ano maminko" řekla jsem pokorně a svěsila hlavu aby neviděla můj smutný výraz. Milovala jsem to tu, ten náš krásný domeček s verandou...taky i psa Chlupáče. Bylo to tu zkrátka dokonalé. Narodila jsem se tu stejně tak i můj otec vyrůstala jsem tu (jestli se počítají jen dva roky) nechtěla jsem to všechno opustit. Tu velmi známou vůni trávy a hebkost teplé hlíny. Štebetání ptactva a šumění listí na naší zahradě. Ze všeho nejvíce mi ale bude scházet Col. Můj bratránek kterému je tak 3 roky ale je milý a vždy se zabavíme. Zbožňovala jsem ho ale né víc jak maminku. Byl něco jako můj bratr s rozdílem že to byl můj bratranec. Nechtělo se mi ze Sofie odjet z mého rodného města. Mé rodné země ,Bulharsko.Měla jsem ovšem bratra, byl ale pěkný blbec a tak jsem spíše brala Cola než-li staršího bratra.
,,Kam pojedem?" zmohla jsem se po dlouhé pauze. Pohlédla jsem na ní. Měla mateřský ustaraný výraz. ,,Do Kanady miláčku...odkud pocházím" připoměla mi. Nemusela mi nic připomínat veděla jsem to sama. Maminka se narodila v Torontu ale její rodiče (mí prarodiče z máminy strany) pocházeli z Ontária. ,,Dobrá maminko" špitla jsem. ,,To je má statečná holčička" pohladila mě po hlavičce a věnovala letmou pusu na tvář. Už chtěla vstát když jsem vyhrkla:,, Kdy?"
Zatvářila se na mě nechápavě. ,,Kdy odjíždíme?" upřesnila jsem. Hrdlo mě bolelo ze zadržovaných slz. ,,Už zítra drahá...pojď se zbalit" natáhla ke mně ruku ,ale já se jí nechitla. ,,Nikoliko!" zvýčila hlas. ,,Nech mě tu chvíli osamotě matko" řekla jsem pevně ,ale skoro šeptem. Matko jsem jí říkala jen když jsem se na ní zlobila a ona to moc dobře věděla. ,,Dobrá poté přijď musíme se připravit na cestu" oznámila mi a pak odkráčela. Koukala jsem se za ní jak odchází. Byla dokonalá a milovala jsem jí ale v tuhle chvíli bych nejradši toužila jí nenávidět abych jí mohla všechno vyčíst...to jsem však nedokázala. Bezmocně jsem seděla na trávě a vnímala hřejivé teplo které mě obklopovalo. Rozhlédla jsem se kolem. Důvěrně známá zahrada. Smutně jsem pohlédla na stromeček který byl sice velmi malý ale pěkný co jsem zasela s mím bratránkem Colem. Hrdlo mě tak silně bolelo až mi hučelo v uších. Už jsem to nevydržela. Propukla jsem v pláč. Kolena jsem si k sobě tiskla jako bcyh se chránila. Obejmula jsem se pažemi a bezmocně sklomila hlavu. Mé čelo se nyní dotíkalo kolenou. Plakala jsem jak o závod. Nevnímala jsem ani jak mi vlhnou bílé šatičky od maminky.
Plakala jsem, byla jsem tak nešťastná, jak by mi to mohli udělat? Vytrhnout mě z rodné země? Co jsou to za lidi? Nemohu opustit Cola! Vzlikala jsem. Vzlikala jsem tak moc až jsem necítila jak si ke mně někdo sedl. Někdo mě obejmul pažemi a položil hlavu na má ramena. Netušila jsem kdo to je a bylo mi to jedno. Vzlikala jsem dál. Nemohla jsem to zastavit toužila jsem vrátit čas. ,,Nikoličko neplakej" uslyšela jsem důvěrně známí hlas který mě konejšil. Vzhlédla jsem. Měla jsem zamlžené oči ze slz ale i přesto jsem věděla kdo to je. Byl to Col. ,,Cole!" špitla jsem. ,,Nikoličko neplakej" dal mi kapesník a něžně mi otřel slzy. ,,Koneckonců si zničíš šaty!" udělal grymasu hrůzy. I když jsem byla velmi nešťastná tak jsem se hluboce rozesmála. ,,Ty jsi Cole!" usmála jsem se na něj. Vidíte? Jak ho mohu opustit? Bude to sám a to mu nemohu udělat!
Usmál se na mne. Pohltilo mě šťěstí. Byl semnou prakticky od té doby co jsem poprvé otevřela oči a pohlédla na svět. Chránil mě, důvěřoval mi,obklopoval mě bratrskou láskou a především mě vždy rozveselil. Toužila jsem mu dát to samé. Byl tak dokonalý až jsem někdy litovala že není mlůj bratr a teť toho lituju opět protože kdyby byl odjel by semnou a byla bych aspoň trošinku šťasnější. Kdežto jako můj bratranec tu musí zůstat s mojí tetou z máminý strany. Nikdy na mě nenaléhal s tajemstvími vždy počkal až mu to řeknu sama. Toho jsem si vážila. ,,Budu se muset stěhovat" oznámila jsem a při těch slovech jsem málem udělala další spoušť nešťastných slz kdyby mě Col pevně neobjal. ,,To bude dobrý Nikoličko a kam?" zeptal se. ,,Do...Kanady" špitla jsem, protože jsem se bála že kdybych to řekla dostatečně nahlas přijde to dřív než by mělo. ,,To je mi velmi líto Nikoličko....budeš mi velmi chybět" špitl a pevně mě k sobě přitiskl. Věděla jsem že pláče. Znala jsem ho jako své dvojče. Houpal mě sem a tam a při tom doteku se mi udělala alespoň o trochu lépe. ,,Odjíždím už zítra...pravděpodobně ráno" oznámila jsem protože jsem věděla ,že by se bál zeptat. Přitiskl mě ještě těstněji až jsme skoro nemohla dýchat. Byla jsem ráda že si mě tak cení a nechce ztratit. Tiskl mě k sobě jako by ho mě měli sebrat. Taky to tak i bylo. Náležela jsem svému bratránkovi a byla jsem si dost jistá že jsem mu dala svojí duši. Stratit ho bylo jako stratit i kousek samu sebe. Ucítila jsem studené slzy na mé hlavě. Bylo mi to ale jedno. Začala jsem taky plakat. Oba jsme mlčky plakali a konejšili se. Neuslyšeli jsme jak k nám přišla má matka (jeho teta) a koukala se na nás. Vycítila jsem to až o mnoho později. Odtáhla jsem se a Col se nechápavě zadíval. Tekli mu slzy jako mně. Pohlédli jsme oba na matku. ,,Nikoliko....pojď se zbalit" Colovi věnovala letmý úsměv. Pomalu jsem vstávala. Col taky vstal. ,,Už budu muset jít" oznámil mi. Zděšeně jsem se na něj zadívala. Pevně jsem ho objala a on mi pošeptal do ucha tak abych to slyšela jen já:,,Nikdy na tebe nezapomenu Nikoličko nikdy! Mám tě moc rád....vem si tohle na památku a nikdy na mě nezapomeň!" do ruky mi dal něco v hebké látce. ,,Děkuju ti Cole nikdy na tebe nezapomenu byl jsi mím štěstím...mám tě moc ráda" Nosila jsem vždycky stuhu do vlasů nikdy jsem jí nesundavala ani při spánku. Col říkal že je to část mne. Stuhu jsem si sundala. ,,Na památku" vysvětlila jsem a usmála se na něj. Maminka netrpělivě špitla:,, Nikoliko!" Otočila jsem se k ní avložila svojí dlaň do její. Naposledy jsem se otočila za Colem. ,,Sbohem" křikla jsem. ,,Sbohem" špitl. Nechala jsem se matkou vést do domu. Zbalila jsem si věci a další den ráno (jak jsem předpokládala) jsme nasedli s tátou,mámou a bratrem do auta a odjeli na Sofiínské letiště. Naposledy jsem se zadívala na mé rodné město.

Letěli jsme letadlem. Sice jsem byla ráda že vidím na vlastní oči tak legendární ,,letadlo" ale stále mě bolelo to ,že jsem tak narychlo vše musela opustit. Podívala jsem se na maminku. Byla šťastná že jedeme do Kanady. Když jsem se maminky ptala kde Kanada je řekla jen:,, V severní Americe"
Což mi moc neobjasnila neměla jsem tucha kde severní Amerika leží. Nechala jsem to zkrátka být. Konečně jsme přistáli na cizím letišti. Neuměla jsem číst a tak jsem si nemohla přečíst tu cedulku kterou 100% určovala kde teť jsme. ,,Tatí kde jsme?" otočila jsem se na otce. ,,V Torontu má drahá" oznámil mi. Vzal mě za ruce a šli jsme. Nasedli jsme do takové žluté věci které mělo kola. Pěkně smrdělo a tak při cestě jsem se pozvracela. Věc zabrzdila u velkého domu asi tak velkého jako máme v Sofii. A jéje..měli jsme v Sofii. ,,Co to je?" zeptala jsem se stupidně svích rodičů. ,,Dům co jsme koupili od teť je to náš nový domov" vysvětlila mi maminka. Popadla kufry a vešli jsme dovnitř.
Bylo to krsáné vše skoro ze dřeva prostě úchvatné. ,,Nádhera že?" přisvědčila maminka. Kývla jsem. ,,Tady...budeš spinkat v našem pokoji" oznámila mi maminka a začala vybalovat. Vše tam bylo zařízené. ,,Proč nemohu mít vlastní pokoj?" zeptala jsem se. ,,Je ti teprve 2 roky" oznámila mi. ,,Táhne mi na 3 rok!" opravila jsem jí spěšně. ,,Ano za dva dny máš narozeniny" kývla. Trvalo dlouho než jsme si vše vybalili a pak už mi pěkně kručelo v břiše. ,,Tatí? Budem papat?" zeptala jsem se. ,,Ovšem taky už mám hlad" řekl mi mile. Maminka uvařila a tak jsme se konečně najedli. Bylo už k večeru a tak mě maminka pečlivě umila. Byla jsem už v postýlce, když jsem si na něco vzpoměla. Vstala jsem a z bundičky vytáhla ten kapesníček co mi Col dal na rozloučenou. Vzala jsem si ho a zpátky si vlezla do postýlky. Optarně jsem to rozbalila a zalapala po dechu. Byl to náhrdelník ve tvaru srdíčka milinkýho. Na srdíčku byli spirálovitý tvary a když jsem to otevřela tak na pravým výku byla fotka mě s Colem co jsem se fotila před týdnem. Na levým bylo napsáno: Nikolika a Col ,navždy nejlepší přátelé. Opět mi skanula slza a tak jsem srdíčko opět zavřela. Snažila jsem si to pověsit na krk ale nešlo to. K mému štěstí vešel tatínek do pokoje. ,,Nikoliko co pak je?" všiml si že pláču. Sedl si ke mně na postel a ustaraně se na mne koukal. ,,Zapneš mi to prosím?" požádala jsem a srdíčko mu podala. ,,To je od Cola" oznámil než by se zeptal. ,,Jak to víš?" hrklo ve mně. ,,Pomohl jsem mu s tím" řekl. ,,To srdíčko je stříbrný" oznámil a zapl mi to. ,,On věděl že odejdu?" zhrozila jsem se. ,,Ne ovšem že ne...chtěl ti to dát k narozeninám" řekl mile. ,,Oh, aha" kývla jsem. Optě mi vytriskli slzy do očí. ,,Nikoliko co pak?" zeptal se mě a pohladil po vláskách. ,,Nechtěla jsem to opustit!" vyhrkla jsem. ,,Nesmíš mít mamince za zlé že chtěla odjet domů" řekl káravě. ,,já jí to nemám za zlé!" vybuchla jsem. ,,Tak v čem je problém?"
,,Ona...ona...vzala mi všechno! Bratrance, domov, krajinu, rodnou zemi ba i dokonce jazyk!" vybuchla jsem opět. ,,Jazyk ti nevzala" zašklebil se. ,,Že ne? Col říkal že v Kanadě se mluví prý franloušky" vysvětlila jsem. ,,Francouzsky drahá, francouzsky" opravil mě. ,,To je fuk!"
,,Teda mladá dámo nevím kde bereš takový výraz!"
,,Od Cola" prohodila jsem jakoby nic. ,,Áha" kývl. ,,Zamiluješ si to tu slibuju" políbil mě na čelo a zhasl lampu. ,,Teť spi" nařídil mi. ,,Dobrou tatí"
,,Dobrou" zhasl a já usla. Celou noc jsem však proplakala. Uteklo to a už jsem slavila své 3 narozeniny. Připadala jsem si rázem mnohem větší. Dům jsem si olezla a znla skoro každý kout.
Věděla jsme že za 3 roky pudu do školy a hrozně moc jsem se tam těšila. ,,Nikoliko...mám pro tebe dárek" oznámil mi otec. Seděli jsme všichni tři u stolu a ve prostřed byl dort. ,,Super!" zajásala jsem. ,,Máš to od nás obou!" řekla maminka. Táta mi podal kotě který mělo na krku červenou mašličku. ,,Jé moc děkuju!" poděkovala jsem a kotě si dala na klín. Bylo krásné šedé a mrňavoučké. ,,Tak Nikoliko už víš jak se bude ten mrňavý kocourek jmenovat?" zeptala se mě maminka. Váhala jsem jen chvíli ,,Col" odpověděla jsem. Rodiče se na sebe váhavě podívali a pak přikývl. ,,Ať je to tedy koťátko Col" souhlasil otec. Rozzářila jsem se. ,,Alespoň bude furt semnou" špitla jsem si. Dnes je: 9.ledna a jako každý rok to pořádně slavíme. Už ve třech letech jsem začala mít nadání zpěvu,tance,hudby a gimnastiky. Tatínek mi proto pronajal sál i s učitelem. Začala jsem se pylně učit. Léta uběhli a tak už mi bylo šest let. Šla jsem poprvé do školy a náhrdelník od Cola jsem si nikdy nesundala. Koťátko Col už pěkně rost byl velký a šedý. Překrásně vrňel a oblíbil si mě. Bratr Lucas byl poťouchlí a moc jsme se nevídali. Navštěvovala jsem Wexford Collegiate School for the Arts. Už jako 12 letá jsem měla velké nadání a tak jsem si zahrála v seriálu: Degrasii: The Next Generation.Měla jsem z toho velkou radost, opravdu mě herectví bavilo taky zpěv mí koníčci byli: gymnastika, plavání, fotbal, tanec, horolezectví, snowboarding, jezdectví. Byla jsem opravdu nadané dítě. Pak už to letělo. V 18 letech jsem si zahrála ve filmu: V rytmu stepu. Byla jsem svým způsobem slavná už tehdy. Opravdová kariéra se mi nastrartovala až tehdy když jsme natočila film: Too Young to Marry. Poté už si mě všimli i režiséři a to jsem dostala nabídku na film: Never cry Werevolf ovšem jsem to přijala. Máma i táta na mě byli velmi hrdí. Pomalu mě znala celá Amerika. Teskně jsem si uvědomila že jsem na bratránka Cola skoro zapoměla.Byla jsem šťastná.Když mi bylo 19 let tak jsem se objevila v televizním muzikálu: The American Mall
Lidé se semnou fotili, chtěli můj autogram a věšně kam jsem šla jsem byla focena. Měla jsem radost ,že jsem něco dokázala, že jsem slavná. Dostala jsem nabídku že bych mohla hrát hlavní postavu v seriálu: The Vampire Diaries. Svolila jsem. Trvalo asi tak 2 roky než jsme ho dotočili. Hrála jsem tam Elenu Gilbertovou a seznámila jsem se s hercemi: Paulem Wesleyem, Ian Somerhaldem, Kath Gregory, Candice Accola a další.... S Candice jsme se stali velké přítelkyně. S Ianem jsme se zblížili a tajně spolu začli chodit. Nechtěli jsme aby to ostatní věděli. Byl ale milí a očividně mě měl rád. Rok jsme tajili že spolu chodíme a pak to prasklo, stali jsme se terčem samozřejmě jsme před Ianem chodila taky s Benem Hollingsworthem ale to jsme se rozešli že prý jsme kvůli seriálu Upíří deníky na něj neměla čas. Ještě dlouho (jen sem se nezmínila) jsme si vybrala umělecké jméno: Nina Dobrev pod tímhle jménem mě zná každý ne Nikolika Konstantinova Dobrev ale Nina Dobrev. Přátelé mi říkají Nilo. Po Upířích denících jsem natočila ještě filmy: Pokušení, Spolubydlící a Charlieho malé tajemství. Stala jsem se modelkou, herečkou a zpěvačkou. Už jsem se zmínila že můj drahý Ian je model? Skvěle se k sobě hodíme ;) ačkoli je o 10 let starší než já mě je nyní 24 a jemu 34 . Měřím 170 cm mám olivovou pleť po otci, husté hnědé vlasy po matce a hnědé oči. To je vše o mě.

Snažila jsem se udělat hodně z toho pravdivé, její životopis však stojí za houby. Vymyslela jsme si: koťě Cola, bratrance Cola, bratra Lucase (bratra má ale asi se nejmenuje Lucas), přezdívka Nila...no však poznáte sami doufám že se vám to líbilo obsahuje to zhruba celý její život.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 myred myred | 7. května 2013 v 21:36 | Reagovat

Ty jo, je to moc hezky napsaný a je supr, že si konečně napsala takhle dlouhou povídku. :) Fakt je to moc hezký. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama