Impossible

24. června 2013 v 9:10 |  Povídky


Chci napsat něco nového, něco co jsem vymyslela a doufám ,že se mi to podaří a bude se vám to líbit. Je to příběh na text mé oblíbené písničky Impossible od Jamese Arthura. Samozřejmě jich mám víc oblíbených ale tuhle poslouchám furt dokola a dokola a neomrzí mě. Možná mám také iluzi, že je to píseň mě a Korka....naše píseň i když žádné my není. Když tu píseň slyším vzpomenu si na něho. Snad se mi ten příběh podaří vystihnout tu písničku ;) Je to podle toho a taky něco přidám ze své fantazie ;)


Ležel jsem na posteli. Vzpoměl jsem si, že kdysi mi táta řekl,ať si dám pozor na toho koho si zamiluju. Říkal jsem si,že je to blbost, na lásku se nemá dávat pozor. Láska je krásná....
Ona byla silná a já ne. Měl jsem iluzi a měl jsem chyby. Byl jsem lehkovážný a zapoměl jsem,že takhle to vůbec není. A udělal jsem tu chybu.......
Už je po všem, už nemám co říct Jí-mojí lásce-Jasmmine. Jasmmine je v nenávratnu a tak snadno výtězí.

,,Tak běž a řekni jim to!" zakřičel jsem do tmavé zahrady. Byla jasná noc. Měsíc svítil na obloze a byl chladný letní vítr. Jasmmine stála přede mnou. Vypadala jako vždy krásně. Měla na sobě lehké latní zelené šaty a v nich vyšity kvítky. Dlouhé hnědé vlasy jí ve tmě vlály. Usmívala se. A já se zžíral bolestí.....
,,Řekni jim vše co už vím!" zakřičel jsem na ní. Měl jsem na ní takový vztek jak mi mohla ublížit?
Jasmmine mlčela, dívala se na mě a usmívala jakoby má bolest jí dělala radost. Stáli jsme na zahradě před domem jejích rodičů. Stále mlčela vypadala jako víla. Toužil jsem se jí dotknout.....
,,Vykřič to ze střech! Napiš to na oblohu! Že vše co jsme měli je už pryč!" zařval jsem opět na ní.
V té chvíli jsem se toužil zabít, řekl jsem to Jasmmine, ona nic něříkala. Nechtěla....nesnažila se mě ani zastavit. Po tomhle rozhovoru bych skočil do dovy a utopil se...nebo bych skočil ze střechy...ne bych si zalezl do koupelny a vzal žiletku.....Bylo tolik možností jak ukončit tu náhlou bolest!
,,Řekni jim, že jsem byl šťastný" poprosil jsem. Teť mám srdce zlomené a bolí to víc než jsem čekal. Jasmmine mi nemylosrdně zlomila srdce.

Viděl jsem jí včera v kavárně. Je to už rok co jsme se hádali na zahradě jejích rodičů. Když jsme jí spatřil mé takřka zahojené rány se otevřeli. Mé jizvy se otevřeli.

,,Řekni jim, že vše v co jsem doufal,bylo nemožné, nemožné!" dřepl jsem si do bobku a kvičel bolestí. Rozejít se je těžké, to jsem věděl. Uvěřit zradě je ještě horší....
Už jsem v Jasmmine neměl důvěru ,protože mám zlomené srdce,zlomenou důvěru. Já vim...myslet si, že mě kdy milovala! Hloupost! Nikdy mě nemilovala a já myslel ,že ano. Myslel jsem si že naše láska s Jasmmine překoná vše a když máme jeden druhého nic víc už nepotřebujem.
Zakládat důvěru na láce a slovech,jenže prázdné sliby se obnosí. Už vím...byl jsem hloupý.

A teť když se vše vrátilo, Jasmmine, vzpomínky, bolest zlomeného srdce...Není už co říct. Nemám jí už co říct.


,,A pokud jsi už hotová se ztrapňováním mě,můžeš jít a sama jim všechno říct" promluvil jsem opět tiše a vstal. ,,Řekni jim vše, co už vím. Vykřič to ze střech. Napiš to na oblohu.Že vše co jsme měli je už pryč" zopakoval jsem a odvrátil se abych si mohl otřít slzy. Stála tam, vlasy jí vlály a mlčela a usmívala se, vypadala jako překrásná víla. Toužil jsem jí vzít do náručí jako už mnohokrát a zlíbat jí. Nebo procházet se ruku v ruce s ní po parku a cítit se šťastný.

Vzpomínám si,že mi kdysi někdo řekl,že bych si měl dát na lásku pozor...a já udělal, ale udělal jsem správně?

,,Řekni jim vše, co už vím. Vykřič to ze střech. Napiš to na oblohu. Že vše co jsme měli je už pryč."
Doufal jsem,že těmito slovy v ní probudím soucit a ona řekne ,že takhle to není a, že mne miluje. Omyl, mýlil jsem se. Otočil jsem se, nemělo to už cenu. ,,Řekni jim,že jsem byl šťastný" požádal jsem jí k ní zády a odešel. Měl jsem srdce zlomené, vše v co jsem doufal bylo nemožné....
Nejhorší je zlomené srdce, tak jsem šel k mostu a chtěl skočit do vody a utopit se, všechno hlavně už necítit tu bolest, tu nekonečnou bolest zlomeného srdce. Skočil jsem do vody. Plaval jsem ,ale pak jsem se přestal bránit a ponořil se hloup a hloup. Ztrácel jsem vědomí.....
Probral jsem se na mostě. Byl jsem celý mokrý. Posadil jsem se. Každý sval mě bolel ,ale to nebylo nic oproti mé bolestí co způsobila Jasmmine. Jsem snad v nebi? Ale bolí mě to stejně. Pak jsem pochopil,že ne někdo mě zachránil. Pochopil jsem,že ta bolest se mnou bude dokavaď se jí nenaučím ovládat, dokavaď se přes to přenesu a zapoemenu na Jasmmine. I když jsem jí nejspíš měl nenávidět ale omyl osudu je neskutečný, já jí stále miloval i přes to všechno. Bylo to vše nemožný.....

Posadil jsem se na posteli. Už půl roku se mi podařilo na ní nemyslet a začít nový život. Až do včerejška.......

Šel jsem do kavárny objednat si kafe jako každé ráno. Usrkl jsem si kafe a otevřel noviny...jako jakžé ráno než jsem šel do práce. Po kavárny vešla....jedna dívka co mi byla povědomá. Měla sestříhané hnědé vlasy a pomyslel jsem si, že předtím museli být krásně dlouhé. Na sobě měla elegantní modré šaty a smála se s jedním chlapem. Jasmmine vypadala zamilovaně. Ona mne zradila kvůli němu! Blesklo mi hlavou. Zlomila mojí důvěru kvůli někomu kdo jí nemiluje. Věděl jsem to. Ten muž byl Josh Sparkes...a ten pracuje jako muž co od holky vezme peníze a pak zmizí.
Jak se mohla nechat tak oklamat? Jasmmine se smála a pohlédla mím směrem. Když mě spatřila zorničky se jí rozšířili poznáním. Nahla se k Joshovi a něco mu řekla. Pak elegantním krokem modelky vykročila ke mně. Zastavila se u mého stolu.
,,Je tu volno?" zeptala se mě sametovým hláskem který ve mně probouzel lásku.
,,Ne" uslyšel jsem se říkat. Ona se stejně posadila a usmála se na mě. Ihned jsem roztál. Nevyklouzl jsem z toho, stále jí miluji. ,,Ahoj Jamesi" pozdravila mně mile. Koukl jsem se na Joshe Jasmmine si ani nevšímal, podle mě si ani nevšiml ,že odešla.
,,Ahoj Jasmmine" pozdravil jsem škrobeně. Pokusil jsem se dělat lhostejného,ale moc se mi to nedařilo. ,,Jak se máš?" zeptala se mě.
,,Máš hezký sestřih" pochválil jsem jí a uskrl se kafe. ,,Děkuji, tak jak se máš?" zeptala se znova.
,,Prosimtě Jasmmine, nedělej že tě zajímám, to ty si ode mě odešla ne já od tebe!" vybuchl jsem.
,,Nech toho Jamesi, udělala jsem to protože jsem tě už nemilovala a mrzí mě to"
,,Mrzí? Tehdy na zahradě...nevypadalo to, že tě to mrzí!"
,,Já...nevím co to do mě vjelo a přestaň mi dávat vinu ano?!" rozčílila se.
,,Opustila si mě kvůli Joshovi Spakrsovi nerada to říkal brouku ale seš blbá!" Lhostejně jsem se zadíval na noviny. Snažil jsem se na ní nedívat. Sprava mi přiletěl facka.
,,Nejsem blbá Jamesi, a není to Josh ale Luck tak nevim co to na mě skoušíš!"
,,Luck? Vážně? To ti nakukal? A ty mu věříš?"
,,Proč bych ne...." zarazila se. Jakoby její pleť dostala neobvyklou barvu. ,,Jasmmine, si v pohodě?" zeptal jsem se jí ustaraně. Třísla se a byla bíla jako stěna. Koukala se na noviny.
Otočil jsem je abych uviděl na co tak civí. Byl tam, Josh Sparks.
,,Jasmmine mrzí mě to, neměla ses o takhle dozvědět" šeptl jsem. Bez jediného slova mi vytrhla noviny z ruky a začla číst. Čím víc četla tím víc bělela a třásla se. Ona ho vážně miluje. To je něco!
,,Musím-m- m-m- jít" vykoktala poté. Vstala a utíkala pryč z kavárny. Pak už jsem jí nezahlédl.

Jí někdo zlomil srdce jako ona zlomila mně. Bude to nekonečný řetězec bolesti. Je to NEMOŽNÝ.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 myred myred | Web | 26. června 2013 v 9:33 | Reagovat

Ty jo, je to hodně dobrý. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama