Říjen 2013

I Never told you...1

31. října 2013 v 16:55 Povídky
Pictures by: Andie ( http://andiegraphic.blog.cz/)
Names of story: I Never told you...
Parts of this chapter: 1.kapitola

I Never told you...

30. října 2013 v 14:51 Povídky
 
Pictures by: Andie (http://andiegraphic.blog.cz/)
Names of story: I Never told you...
Parts of this chapter: Úvod

Ceny literární soutěže!

29. října 2013 v 10:59 Soutěže
Ahojte všichni! Tak a vše skončilo, jsou tu ceny a výherci na které tak dlouho čekáte! :D Jak jsme psali podle průměrů se vše vyhodnotila tak vás nebudu napínat :)
1.místo-Pekelný Pájin-Vedlejší role v naší knize! Gratulujeme! Pájo...později s tebou musíme prodiskutovat vedlejší roli na e-mailu ;) Gratuluju ti!
2.místo-Wicky Dream-Diplomek! Gratulujeme! Přála sis mít diplom s Jeremym Renerem máš ho mít!


3.místo mělo náležet Adéle,ale jelikož nereagovala tak 3.místo připadlo další v pořadí. Leo! Gratulujeme! Tday máš svojí cenu :) s Tomášem Klusem jak sis přála :)

Omlouvám se všem za dlouhé čekání a také za to jak hrozné ty ceny jsou. Velmi jsme se snažila adoufám,že vás,alespoň trochu potěší :) Navštěvujte i nadále naše blogy! Tímto literární soutěž končí! :) Moc vám všem ostatním co nevyhráli děkujeme a chci říct,že i tak jste všichni byli úžasní :)
Vaše adminky
xoxo Nila a Mel :*

Hlasování!

13. října 2013 v 11:16 Všechny příběhy
Ták a kostky jsou vrženy! bude se hlaosvat a nejlepší povídku co je tady na blogu! O ty kteří nevědí o co jde vám to stručně vysvětlím. Literární soutěž o nejlepší povídku, budete (jestli chcete) hlasovat 1-výborný,2-chvalitebný,3-dobrý,4-dostatečný,5-nedostatečný.
Tady je seznam a povídky :) Snad se vám na našich blozích bude líbit a POZOR! Musíte hlasovat na obou blozích :) www.Delosipea.blog.cz a www.Ni-Ia.blog.cz Přeji příjemnou zábavu :)

2. Petra Švaňová-Prosím vrať sa spať!
3. Zuzana Ševčíková-Alfons Albertocič,bubák šatní
5. Pekelný Pájin-Viktorie Kortusová
6. Kristýna-Secret Moon and Sun
7. Adéla-Vzpomínky
9. Kateřina-Snílek
10. Zoey-Slib
11. Lenushka-Lekce života
12. Vicky Style-Okovy lásky
13. Melanie-Alice
15. ChristinaD-Shledání
16. Ellnesa-Oči z Jantaru
18. El Amaterasu-Nightmare
19. Karolína Švandová-Evening talks
20. Xanya- Tento příběh mi sem nešel dát musíte shlédnout zde-Bohové Temnot
21. Sí*-Výměna
23. Viktoria-Slib1
25. Killerka-Benjamin Turner
26. Torra Rafu-Zelený králík

Tak hlasujte! Později sem vyvěsíme i vaše blogy aby se lépe prezentovali jak jsme vám slíbili :) Až vyhlásíme výtěze tak poté začneme vytvářet ceny,protože musíme vědět určité informace :) Snad se vám bude líbit a snad nebudete z nás zklamáni :) Opravdu se hodně snažíme :/ PS: Nily počítač půjde do opravny a nevíme kdy se vrátí a Mel si rozbyla notebook takže se nezlobte kdyby jsme dlouho neodepisovali :) Užijte si hlasování! A nezpomeňte! Hlasuje se u obou blogů :)
Vaše adminky
xoxo Nila a Mel :*

Benjamin Turner

13. října 2013 v 7:53 | Killerka |  Všechny příběhy
"Faith?" rozrušený kluk běží naproti plačící dívce "Faith! Co se děje?"
"Jdi pryč!" vzlykla dívka.
"Heleďme! Kdo se tu ukázal?" starší kluk ji chytil kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.
"Nech ji být!" zavrčel udýchaně Benjamin.
"Proč bych to měl udělat?" ze staršího kluka táhl alkohol.
"Benjamine…" dívka se mu zahleděla do očí "odejdi prosím."
"Ne!" zařval Ben "Už ne! Ubližuje ti už dost dlouho!"
"Chlapeček se chce prát," jízlivě vyštěkl starší kluk.
"Opakuju to naposled," Ben zmáčkl ruku v pěst. "Pusť ji!"
"Co když to neudělám?" Starší kluk mu hodil do náruče drobnou dívku.
Rozběhl se proti němu. Ben se rychle otočil, aby se Faith nic nestalo…
***
"Benjamine?!" štěkla učitelka s náběhem hysterie, která se zvučně ozývala v jejím hlase. Přišla k lenivému studentovi (ke mně) a bouchla mě učebnicí po hlavě.
"Turnere!" zařvala tentokrát z deseti centimetrů od mé nebohé hlavy.
Tehdy jsem se konečně probral ze svého zimního spánku. Párkrát jsem zamrkal ztěžklými víčky (v překladu vstávat se mi nechtělo), ale nakonec jsem si konečně uvědomil, kde jsem.
Ve škole!
Vymrštil jsem se do sedu a rozhodl se ignorovat výbušnou Collinsovou tím, že se budu dívat dopředu. Konečně ode mě odtáhla svou hlavu.
"Já nespal." Nahlásil jsem jako voják při výcviku. Celá třída se začala smát.
Sakra. Tomu neuvěří! Ach jo, kdybych včera neměl tolik práce… Cítil jsem se dost trapně, ale boj s Collinsovou jsem nikdy nevzdal a ani se vzdát nehodlám!
"Jak to chceš jinak pojmenovat?!" vyjekla učitelka, které už ruply nervy.
Hahaha, ale to se směju jen teď při vyprávění, předtím mi moc do smíchu nebylo…
Co jí mám na to odpovědět?! Paní učitelko, omluvte mě, včera jsme měli delší trénink a k tomu všemu jsem se večer porval s partou starších kluků… aspoň bych nebyl otravován neustálými dotazy ohledně mého údajně nalíčeného levého oka. Ale no tak lidi! Už ani nepoznáte rozdíl mezi fialovým hnusem, co se dává na oči a modřinou, která nejde ani přepudrovat?! Teď vážně: zkoušel jsem to.
Střih! Je snad normální, když si na Vaše uboze zmlácené oko ukazují roztleskávačky, že musí zkusit Vaši značku šminek?! Můžeme pokračovat…

Příští stanice-láska

13. října 2013 v 7:51 | Snílek |  Všechny příběhy
Byla jsem o rok starší jak on. Seznámila nás kamarádka na jedné diskotéce. Nebudu tvrdit, že jsme si hned padli do oka a byla to životní láska na první pohled. Už jen z toho důvodu, že na parketu zrovna moc světla nebylo. Tak jsem to aspoň cítila já. Jestli on na tom byl jinak, mno jo. Později jsem zjistila, že se se mnou začal bavit spíš ze slušnosti, než že by opravdu chtěl. Ale stalo se. I když, celý večer se ke mně měl. A já, jelikož jsem byla po jednoapůlroční abstinenci od lásky, jsem neprotestovala. Ne, nejsem mrcha, která by ho vodila za nos, spíš jsem tomu nechala volný průběh.
Nepatřil k těm kluků, za kterými se otočíte na ulici, jeho polibky byly poněkud uslintané a bohužel to byl i trochu sub typ, což byl trochu problém, protože jsem ráda mírně ovládaná a nerada rozhoduju => jsem taky sub typ. Pro ty co sledují anime, uke jako vyšité. Ale něco mě k němu přitahovalo. Nebylo to jen jeho zájmem o mou osobu, i když mu to dávalo obrovské plus.
Rok se s rokem sešel a já si ho postupně "vychovala". Byla to pozvolná změna k lepšímu. Líbat se naučil, že se vám podlomila kolena. Jak stárl, krásněl a vyzařoval ze sebe charisma, že se za ním otočila nejedna holka.
Dodělal školu a stal se z něho výpravčí, vlastně ten, jak kontroluje lístky a občas i řídil lokomotivu. Byl milý a hodný, a tak i celkem oblíbený mezi kolegy. Po čase jsem si se všemi tykala a měla jízdy zadara.
Jednou jsem jela domů, vlak slušně obsazen. Přisedla jsem si k takové skupince holek. Už od pohledu jsem poznala, že patří mezi ty, které obyčejné holky nenávidí. Namyšlené, zmalované, využívající zlatokopky. Jenže jiná možnost byla chodba, nebo podezřelá skupinka chlapů.
Prodrala jsem se k okénku (ne že by trošku uhnuly) a vytáhla knížku. O jejich nelibém pohledu se jistě zmiňovat nemusím. Naštěstí si mě jinak víc nevšímaly a bavily se jako bych tam nebyla.
"Dneska tu je zase ten průvodčí," řekla blondýnka.
"Ten sexy blonďák?"
Blondýnka, později jsem zjistila, že se jmenuje Karolína, přikývla. Vytáhla nějaký papír. "Zatahala jsem za pár nitek," ostatní se přitom slově zasmály, "a získala jsem jeho rozpis služeb."
Všechny 4 se k němu naklonily.
"Když se vyspíš i s jeho šéfem, možná mu je příště napíše, jak budeš potřebovat," pronesla jedna.
Nějakou dobu dál tlachaly, než se ozvaly typické rány razítka. Všechny se honem poupravily, hlavně Karolína.

Slib1

13. října 2013 v 7:50 | Viktoria |  Všechny příběhy
Bylo krásné podzimní ráno, které ovšem kazil studený severní vítr. Díky němu však loď rychle plula. Veslaři šetřili své síly pro bezvětří a zatím všechno nechali na napnutých plachtách. Přestože rychle postupovali, pevnina se neukázala.
"Kdy už zatraceně dorazíme do Panthalanie?" zabrblal veliký muž. Měl světle hnědé vlasy, hluboké černé oči a chyběla mu půlka nosu. Jeho obličej však prozrazoval víc než ošklivost. Měl vztek a chtěl do něčeho udeřit. To si však ke svému kapitánovi mohl dovolit jen málokdo.
"Tři dny jsme neměli nic jiného než červivej chleba!" rozhněval se znovu a naštvaně koukl na muže stojícího kousek od kormidla. Zrovna se díval do dáli. Stínil si rukou před očima a na opáleném obličeji se ukázalo pár starostlivých vrásek. Kapitán Simon se konečně otočil na toho věčně si stěžujícího troubu.
"Kolikrát ti mám vysvětlovat, Carlosi, že jsme ztratili směr?! Nech mě pracovat, ty užvaněnej troubo! Běž si otravovat jiné členy posádky! Nezapomeň, tady velím já! Nemáš co na práci?!" nevydržel to kapitán. Věděl, že jeho posádku štve stejně jako jeho nedostatek jídla, vody a nějakého nového vzrušení. Uplynuly už dva měsíce od té doby, co přepadli nákladní loď plující stejně jako oni - domů. Do Panthalanie. Jenže teď ztratili směr. Snažil se pracovat a soustředit se na hledání cesty, ale posádka ho neustále otravovala věčnými otázkami. Carlos se jen zašklebil a odešel.
Kapitán si povzdechl, pak přešel ke stolu na palubě a zkoumal mapy. Podle všeho je vítr zahnal víc na západ, než měli v úmyslu. Pokud je to pravda, tak proč kompas neukazuje správný směr? Rozbitý být nemohl. Přece jen díky němu se dostali do Letície, východní části Panthalanie. Už před dvěma týdny měli vidět pevninu. Kapitán si znovu povzdechl, ale vzal si tentokrát dalekohled. Přišel až ke kraji lodi a bez nějaké sebemenší naděje pohlédl. Takhle to už nějaký čas dělával. Nečekal, že něco uvidí. Spíš to bylo jen ze zvyku. Propátrával okolí a už chtěl dalekohled odložit. Nic. Jako vždycky nic, pomyslel si. Najednou sebou trhl a rychle zaostřil. Něco tam viděl. Bylo to hodně daleko, ale teoreticky se to dalo považovat za nějakou pevninu. Možná ostrov. Tak jako tak, představovalo to místo a naději pro jeho posádku. A vlastně i pro něho samotného. Rozhodl se to prozkoumat. Rychlými kroky se dostavil ke kormidlu a otočil směr lodi na levobok. Stačí pár mil a budou tam. A jestli je tam bude čekat něco nepříjemného, budou připraveni. A s tím se jeho nůž pověšený za opasek zaleskl v odpoledním slunci, jako by to chtěl sám potvrdit.

Študíum na Rokforte

13. října 2013 v 7:50 | Soletka |  Všechny příběhy
Konečne sa mi podarilo ten nábytok dostať dovnútra. Už nikdy sa nebudem sťahovať, NIKDY! Celá
unavená som sa zošuchla na zem.. zaujímalo by ma, aký budú moji budúci spolužiaci. Vždy som sa
chcela dostať na Rokfort, ale stále nemôžem uveriť tomu, že ma prijali. Z mojich myšlienok ma
vytrhol vibrujúci mobil. Zobrala som ho do ruky a pozrela sa na ukrutne žiariaci displej. "Už zasa?"
vzdychla som si.
...
Ako ma mohol takto podraziť?! Prerezávala som si cestu pomedzi valiacich sa študentov. Myslela
som si, že mi nebude robiť takéto hnusné podrazy. Chcela som sa na Rokfort dostať sama a on, milosť
pán, to zariadi, pretože nejaký ďalší idiot si objedná vraždu na zákazku a ja mám urobiť tú špinavú
robotu za neho! Nech si ho zabije sám, keď je taký žhavý do toho aby mi organizoval život. Vrhala
som naštvané pohľady na koho sa dalo.
Až po tom ako sa chodba celkom vyprázdnila som si uvedomila, že vôbec neviem kde som. Hodina
už dávno začala a ja tu trčím a hnevám sa sama na seba, pretože som si vopred nepozrela rozpisy
tried. Zrazu však za sebou počujem: "Ahoj. Prepáč, nevieš náhodou kde je učebňa na výrobu
elixírov?" opýtalo sa čiernovlasé dievča zadychčane. "Aj ja tam mám práve namierené, ale bohužiaľ
som si nepozrela rozpisy tried." Povedala som nervózne. "Tak to bude problém, pretože ja som na
tom rovnako." Usmiala sa.
Po 10-tich minútach hľadaniaKlop, klop! "Ďalej!" ozvalo sa za dverami. Vstúpili sme dovnútra "Prepáčte, nevedeli sme nájsť
triedu." Povedala som no keď som uvidela, že kto vyučuje výrobu elixírov.. "No do kýbla!" ušlo mi.
"Prosím?" nadvihol obočie náš riaditeľ H. J. Thomas.
Hodina ubehla dosť rýchlo, čo som nečakala, lebo zvyčajne na hodinách zaspávam od nudy. A však
s pánom riaditeľom Thomasom to bola zábava (teda ak nerátam to, že budeme s čiernovláskou po
škole). Stále si ma snažil doberať za to že neviem nájsť ani len poondenú učebňu s elixírmi a ja som
mu to dvojnásobne oplácala tým, že mu tá korunka na hlave veľmi sekne a že by si mohol vyskúšať
zahrať vo filme "Tajomstvá princezien". Ešte že ma nemôže vyhodiť (aspoň nejaké to plus pri tej
nepríjemnosti s tým idiotom Ryanom, ktorý ma tak nechutne podrazil).
Hodiny ubiehali ako spomalená voda a rýchlosťou plaziacej sa hordy slimákov sme sa dostali na,
takmer, koniec prvého dňa na Rokforte (najprv som si musela ešte pretrpieť jednu hodinu po škole s -
nikdy nudným- profesorom Harry Jeanom Thomasom).
Zaklopala som a otvorila dvere. Čiernovláska menom Alisa tam už dávno sedela a počúvala životaberúcu melódiu tikajúcich hodín na stene. "Sadni si." Nakázal mi pán učiteľ Thomas. Hneď ako som si
sadla mi zapípal mobil. Snažila som sa to prehlušiť kašľaním, kýchaním, štikútkou, no všetkým
možným, ale nepomohlo to. Riaditeľ ukázal na katedru, aby som mu mobil položila tam. Neochotne som sa vybrala ku katedre a nechala mu tam svoj drahocenný mobil. Keď som si sadla naspäť do
lavice, zákerne sa usmial a začal niečo vyťukávať do MÔJHO mobilu. Nadurdene som sedela na
stoličke a pozerala sa na škodoradostného riaditeľa. Odrazu mi opäť zapípal mobil a podľa
riaditeľovho úsmevu som usúdila, že si ide prečítať moju novú správu. Nenávistne som na neho
pozrela. Ale čuduj sa svete, zrazu jeho úsmev ochabol a nahradil ho vážny výraz. "Tu máš mobil
a nech sa to viac neopakuje!" povie prísnym hlasom a položí ho na okraj katedry. Rýchlo som preň 2

Výměna

13. října 2013 v 7:49 | Sí* |  Všechny příběhy
Na poloprázdné autobusové nádraží se snesla hustá mlha. Počasí dnes nevypadalo dobře a celý den se topil v pochmurné šedi. Když si Petr sedl na oprýskanou lavečku, začaly se zrovna k zemi snášet drobné dešťové kapky a bubnovaly o plechovou střechu. Měl před sebou hodinovou cestu do nové školy, na kterou se ovšem vůbec netěšil. Neměl tam žádné známé a byla daleko od domova. Vlastně to ani nebyla škola jako spíš nápravný ústav. A to všechno jen kvůli jednomu autu.
Na mokrém chodníku se ozvaly kroky a čísi gumové podrážky pleskaly do kaluží. Z mlhy se vynořila tmavá postava schoulená v kabátě. Lavička trochu zavrzala, když si ten dotyčný přisedl k Petrovi. Obličej nechával stále zahalený.
Rytmické bušení kapek přerušilo hlasité zvonění telefonu. Kluk, jenž si vedle Petra přisedl, sebou škubl leknutím, ale dál se choulil do kabátu.
Petr zmrzlými prsty stiskl Přijmout. Na druhém konci se ozvala jeho matka.
"Jak ti je?" Přes telefon zněl její hlas nakřáple a neosobně. Dělala si o něj starosti.
"Bylo líp…" odpověděl mrzutě Petr a hned ho jeho odpověď zamrzela. Nechtěl na ni být hnusný. Nemohla za to, co provedl.
"Petře," vydechla bolestně jeho matka a vzlykla. "Ty víš, že jsem byla proti…"
"Jo. Vím," pokusil se o smířlivý tón Petr, ale stále byl naštvaný.
"Chybíš mi."
"Ty mně taky, mami."
"Opatruj se!"

Evening talks

13. října 2013 v 7:49 | Karolína Švandová |  Všechny příběhy
"Nah, konečně chvilka odpočinku." vydechl Kisame, když si lehal na molo u přímořského městečka, kde hodlali zastavit na noc. Místní hotel byl však plný, takže byli nuceni strávit noc pod širým nebem. Počasí jim naštěstí přálo, na obloze ani mráček, což bylo v těchto teplých letních dnech výjimkou. Od moře foukal příjemný větřík, přinášející vůni soli a ryb. Měsíc ozařoval hladinu a na obloze se pomalu začaly objevovat hvězdy.
Kisame si založil ruce za hlavou a zavřel oči. Itachi si mezitím sedl na druhou stranu mola a opírajíc se o sloupek na přivazování lodí sledoval poklidnou noční scenérii. "Možná dobře, že jsme museli zůstat venku... Ten pohled za to stojí." pronesl Uchiha do ticha.
"Já vím. Kouzlu moře nikdo neodolá." ušklíbl se Kisame. Když oči opět otevřel, spatřil Itachiho zasněně hledícího na hypnotizující pohyb vln. Jeho oči měly jejich pravou barvu onyxu, což bylo u Uchihy neobvyklé; svůj sharingan měl neustále aktivní. "Líbí?" zeptal se partnera.
"Řekněme, že už chápu tvou lásku k moři." odpověděl okouzleně Itachi.
"Líbí." uchechtl se sám pro sebe. "Tak mě napadá, proč jsi se vlastně přidal k Akatsuki?"
"Chtěl jsem zabít čas."
"Ano, tuhle výmluvu máš v oblibě, já vím. Já chci vědět ten pravý důvod."
"Když se to tak vezme, tak to je ten pravý důvod. Já jen čekám, až bude Sasuke dost silný. A..."
"Tohle neříkej." Kisame Itachiho rázně přeruší. Nenáviděl, když o sobě jeho nejlepší přítel mluvil jako o zvířeti na porážku. Věděl, že Sasuke jednou přijde pomstít svůj klan, jenže to neznamená, že bude starší Uchiha muset zemřít. A i kdyby, pořád je tu on a jeho Samehada, vždy připraveni přijít Itachimu na pomoc.

Nightmare

13. října 2013 v 7:48 | El Amaterasu |  Všechny příběhy

Opět jsem se vzbudil zadýchaný, zpocený a s bušícím srdcem, které mi připadalo, že každou chvíli vyskočí z mé hrudi.

Zase ta noční můra, v níž jsem pronásledován jakýmsi pohyblivým Stínem. Už už mě má, když se otočím, zakopnu o vlastní nohu a spadnu na zem. Vyletí nade mě do vzduchu a jakoby mě pohltí tak, že nevidím nic jiného než Stínova velká rozšklebená ústa plná podivně tmavé krve. Strach mě zahlcuje a Stín se spokojeně ušklíbá a směje. Jeho smích zní asi tak jako skřípot nehtů o tabuli. Přebíhá mi mráz po zádech a naskočí husí kůže. Pak jedna kapka krve z jeho rozšklebené tlamy ukápne dolů, přímo mně do oka a já poznám, že to je kyselina, a teď mi prožírá oko. Syčí to, prská a strašně bolí.

A Stín se rozesměje ještě víc.

Kyselina se dostala přes oko a dostává se k mozku.

V mozku nejsou nervy bolesti, takže necítím bolest. Jen podivný tlak a postupně mě opouští některé funkce.

Hned ve předu jsou centra myšlení a já mám pocit, jako bych se měl zbláznit. Hloupnu?

Zdá se mi, jako by té kyseliny bylo víc. Čím víc toho pohltí, tím je jí víc.

A Stín se směje a směje. Tedy jestli se to dá nazývat smích a ne skřípot.

Pomalu mě opouští všechny smysly a já umírám.

A v tu chvíli se vždy probudím.

Zadýchaný, zpocený a s bušícím srdcem, které mi připadá, že každou chvíli vyskočí z mé hrudi.

Řekl jsem to rodičům a ti mě poslali nejdřív k doktorovi, pak k psychologovi a pak k psychiatrovi. Ani jeden mi nedokázal pomoct. Jenže já jsem věděl, že to nedokážou. Žádná lidská bytost mi nepomůže.

Ptali se mě, jestli sen (nazvali to sen, ale je to noční můra!) probíhá pokaždé stejně. Řekl jsem, že ano. Nijak jim to nepomohlo.

A pak mě poslali do blázince, kde se o mě starají sestry v bílých pláštích a jsou na mě děsně milé a ptají se mě, jestli se mi ten sen znovu zdál. Říkám, že se mi zdá každou noc.

"Proč nám neřekneš něco víc o tom tvém snu?" zeptala se mě sestřička v bílém plášti ustaraným tónem. Bylo ráno a já zase prožil noc plnou hrůz se Stínem.

Neodpovídal jsem. Řekl jsem jim jen zběžný průběh. Nepopsal jsem jim všechny ty pocity, které mě pronásledují každou noc.

Legendární svět

13. října 2013 v 7:46 | Lea |  Všechny příběhy
Na nebi svítily první hvězdy, když se už zkřehlá stařenka vracela domů. Byla zabalená v šálách, sotva pod nimi byla vidět. Otočila klíčem ve vrátkách, lehce je zavřela a zamkla. Uslyšela tiché vrnění.
"Mourku." řekla mile, a otočila se na svého kocourka. Pohladila ho po hlavičce a kocourek začal příst ještě hlasitěji. Stařenka vešla do dveří, v chodbě si sundala teplé zimní oblečení a pečlivě ho složila. Odšourala se do obýváku a posadila se do křesla.
"Čičí!" zavolala na svého kocourka. Mourek jí vyskočil na klín a pohodlně se usadil.
"Dneska jsme měli výročí," šeptala Mourkovi, který bedlivě naslouchal jejím strastem. "Ale místo toho jsem byla na jeho pohřbu." Utřela si slzu. "Všechno hezké je pryč. Ztratila jsem své nejmilejší.." zarazila se. Tohle jsem někde četla. Pomalu vstala a došla ke knihovně. Chvíli se přebírala v knihách a nakonec vytáhla knihu pokrytou prachem. Posadila se do křesla a nechala Mourka, aby se jí usadil na rameně.
"Tak se podíváme, co tu máme." řekla a smetla z desek silnou vrstvu prachu. Kniha byla z koženého potahu. K němu byl připevněný lísteček, napsaný rukopisem její matky. Otevři ve chvíli, kdy ztratíš své nejmilejší. Tuto knížku dostala od matky před šedesáti lety. Bylo jí šestnáct, měla oslavu a užívala si mládí.
"Všechno už je pryč." povzdechla si a knihu otevřela. Na první stránce zelo zlatým písmem napsané pouze jedno slovo. Odvahu.

Oči z Jantaru

13. října 2013 v 7:45 | Ellnesa |  Všechny příběhy
Překrásný, jen bílé perutě neskvěly se mu na zádech. Pískovcové kudrnaté vlasy sváděly k doteku. Udělám krok blíž. Ruka se mi klepe, když ji k němu vztáhnu. Přinutím nohy k dalšímu pomalému váhavému kroku. Nevnímám slzy, které mi stékají po obličeji a na bílém tričku způsobují mokré skvrnky. Měl bledou pleť, podobnou mně. Pamatovala jsem si jeho krásné šedomodré oči tolik podobné trnkám. V nich skrytou ironii. Teď je mněl zavřené, ale já před očima živě viděla jeho pohled. Zrychleně jsem dýchala. Mé modré oči byly narudlé, již týden jsem vůbec nespala, a když jsem na chvíli přece jen usnula, probudila jsem se se strachem ve tváři a rty potřísněnými krví. Bála jsem se zavřít oči. "Aeo" promluvil tiše, téměř jsem mu nerozuměla. Vypadal nadpozemsky, můj princ. Vyšla jsem mu vstříc a hleděla na jeho oči. Toužila jsem se mu do nich podívat, zahlédnout ironii a odlesky jeho šedomodrých duhovek. Neotevíral je. "Prosím, otevři je" zašeptala jsem toužebně. Rozuměl mi. "Vážně to chceš?" zeptal se váhavě.

Shledání

13. října 2013 v 7:44 | ChristinaD |  Všechny příběhy
Přijíždím do Transylvánie s obavami. Vlad si mě pozval, aby si byl jistý, že jsem to já. Vím, že bych neměla být udivená, že je ještě naživu - i já jsem naživu až moc dlouho. Ale Vlad III. Drákula zemřel. Zemřel mi téměř v náruči. Není možné, aby ještě žil. A přesto jsem nemohla odmítnout. Poslala jsem tedy telegram a teď sedím ve vlakovém kupé a blížím se do stanice, kde by měl můj milý čekat s drožkou. Věřím, že to je on. Věřím tomu a nerozumím zároveň.
Ilona
Odložila deník a s povzdychem se zvedla, když dojeli na nástupiště. Vyšla ven, v klobouku s krempou, v bílých šatech s krajkami s černým kufříkem v levé ruce. Jako by ke svému princi potřebovala nějaké věci. Nikdy mu neřekla kníže. Pro ni zůstával princem. Nepřijímala ve své mysli žádnou změnu a znechuceně se před ní otáčela zády. Ale před Vladem se nikdy neotočila, i když ji jeho činy mnohdy děsily. A potom zemřel. Sotva se doplahočil do panství. Padl jí do náruče a zašeptal "miluji tě, Ilono, má Hvězdo" těsně před tím, než skonal. Jen na to nyní vzpomněla, cítila, jak jí stékají slzy po tvářích. Otřela je rukou v krajkové rukavičce. Nechtěla, aby ji takhle viděl. Aby věděl, že nedokázala zapomenout. Zaržání koně ji přimělo ohlédnout se. Ani si neuvědomila, že musel přijet. Najednou tu stála klisna, která jí tolik připomněla tu, kterou dobře znala z Vladova dětství a života v panství. Vypadala přesně jako Kalafat a přesto to už dávno nemohla být ona.

Alice

13. října 2013 v 7:43 | Melanie |  Všechny příběhy
Vylezl jsem z vany plné příjemně horké vody a pěny a zabalil jsem se do županu. Došel jsem do kuchyně, nalil jsem si Jacka Danielse a jedním lokem jsem skleničku vypil. Zavřel jsem oči a vychutnával jsem si, jak se whisky šíří v mém těle. Nalil jsem si další skleničku a pokračoval jsem dál, dokud jsem v sobě neměl půlku láhve. Pak jsem zašel do obývacího pokoje. Ten byl plný fotek mojí milenky Alice. Všechny zdobila černá páska.
Díval jsem se na ně. Moje drahá Alice. Na všech fotografiích se šťastně smála, kudrnaté blond vlasy, husté a pevné, jí vlály kolem obličeje. Ukazovala svoje nádherné bílé zuby. A její krásné zelené oči - do těch bych se mohl dívat pořád.
Dokud Alice žila, nikdy jsem si vlastně pořádně neuvědomil, jaký poklad v ní vlastně mám. Až když byla zavražděná, uvědomil jsem si, jak mi chybí.
Včera jsem na jejím pohřbu brečel. Fakt jsem brečel, což jsem nikdy nedělal. Naposledy předtím - kromě toho osudného dne, kdy zemřela, ovšem - jsem se rozbrečel na střední, když mého psa, kterého jsem měl rád, zabilo auto. Pochopitelně že zavražděná milenka je poněkud horší než přejetý pes. Psa si můžu pořídit nového. Ale Alice je jen jedna.

Příběh dvou duší zeleného draka

13. října 2013 v 7:43 | anndílek |  Všechny příběhy
Před mnoha a mnoha lety stál v jednom starém a nádherném lese obrovský mohutný dub. V jeho útrobách žil už celá desetiletí zelený drak. Byl to drak zvláštní, jiný než ostatní. Měl štíhlé, až spíše hadovité tělo, mohutné šupiny a kratší končetiny. Pořád měl ale dlouhý, ostny opatřený ocas, ostré drápy, kostnaté výrůstky po celém hřbetu a delším krku až k hlavě, kostěné ochranné výrůstky po celé lebce tvořící jakousi helmu a hlavně…měl křídla.
Žil ve starém dubu už celé věky a strom ho přijal vlídně, a dokud v něm drak žil, staral se o něj. Drak mu jeho služby samozřejmě oplácel. Do dutiny stromu díky němu nikdy nezatékalo, nenapadal sníh ani listí a podlaha byla z dřevěných hoblin vnitřku kmene, na kterém si drak brousil drápy a následným roněním mízy tak u stromu zamezoval útoku dřevokazných brouků.
Drak a strom spolu žili dlouho. Drak navíc znal spoustu příběhů a legend, a tak je obyvatelům lesa každý večer vyprávěl. Tisíce večerů už pominulo a drak stále ještě nevyčerpal svou sbírku.
Jednoho dne se mu ale stala zvláštní věc. Navštívil ho člověk.
Přijel na černém koni, neměl na sobě víc než nějaké učňovské tesařské oblečení a ve vlasech mízu a piliny. Ptal se po drakovi, a když ho konečně zastihl, požádal ho s hlubokou úklonou o příběh. Drak ustal ve své práci a pozval ho do stromu. Jediný pohled do chlapcových očí mu řekl vše, co by drak jen mohl chtít vědět.
Nabídl mu místo k sezení na jednom ze špalků, do velké mísy vydlabané ze dřeva nalil vodu uschovávanou ve velkých proutěných koších, které vždy za deště vynesl do koruny stromu, svým ohnivým dechem vodu ohřál a vhodil do ní hrst čajových lístků. Vůně připravovaného nápoje nejenže projasnila těžké odpoledne, ale přinesla s sebou i klid, radost a pocit štěstí.
"Sladká vůně broskvových květů," poznamenal drak dívaje se do plamenů tančících na jeho dlani.

Okovy lásky

13. října 2013 v 7:42 | Vicky Style |  Všechny příběhy

Okovy lásky



Přesně tohohle jsem se děsila ze všeho nejvíc. Jak mi to mohl udělat? Ten jeden rok pro něho asi neznamenal vůbec nic… A proč ona? Co má ona a já ne? Moje kamarádka. Moje nejlepší kamarádka mě zradila. Hlavně že slíbila, že to nikdy neudělá.

Pomalu mi začne stékat po tváři jedna drobná slza. Nechci brečet, nechci mu udělat takovou radost. Ale uvědomím si, že je to nevyhnutelné. Otočím se na patě a rychlostí blesku utíkám pryč. Pryč od toho všeho, pryč od celého světa. Pryč od nich.

Ve zběsilém útěku mi hlavou víří všechny myšlenky a vzpomínky na posledních pár minut. Snažím se je zahnat, ale přesto na to musím myslet ještě víc…

Všechno to začalo - co já vím - asi před hodinou. Napadlo mě, že bych mohla Ondru jednoduše překvapit a udělat mu takovou malou přepadovku, protože dneska musel pomáhat taťkovi s autem. Asi si chudák ani neuvědomil, že máme roční výročí. Mně to ale zas tak moc nevadilo, protože on zapomíná úplně na všechno. Dokonce i na svoje vlastní narozky. Když jsem mu přinesla dárek, neskutečně se tomu divil.

To byly časy…

Byla jsem asi t

Lekce života

13. října 2013 v 7:41 | Lenushka |  Všechny příběhy
"Natálie, jak dlouho ti to ještě máme říkat?!"
Otcův hlas zněl rozčileně a Natálie mi říkal zřídkakdy, převážně pak tehdy, když byl už opravdu naštvaný. Tak jsem toho přemlouvání nakonec nechala. Kdo mě zná, ví, že od svých deseti let toužím po vlastním koni. Začala jsem jezdit již ve čtyřech, protože moje matka, Klára Nefritová, byla svého času nejlepší juniorská jezdkyně v Evropě. Vlastně ze mě nejspíš chtěla udělat její druhé Já. K jejímu velkému zklamání u mě ale nikdy nenašla potřebný přirozený talent a tak jsem si všechny získané stuhy zasloužila pevnou vůlí a denním tříhodinovým tréninkem, který pod ostřížím zrakem vedla moje mamka. Zaměstnávali ji jako instruktorku ježdění v nové jezdecké škole Do Nebes, kde jsem se také učila. Dodnes tam pomáhám.
Tenhle rok mi bude patnáct a stále jsem ještě nedostala svého vysněného mazlíka, i když finanční prostředky na to máme. Můj otec je právník.

Slib

13. října 2013 v 7:40 | Zoey |  Všechny příběhy

Rozhodla jsem se pro setkání s oblíbenou postavou a vybrala jsem si elfku Aryu z knihy Eragon. Připadala mi nejlepší a vůbec nejvhodnější.



Slib

V malém městě poblíž novozélandského Aucklandu žila patnáctiletá Emma McArtsnová. Byla to zvláštní dívka, která se povětšinou stranila ostatních dětí jejího věku a sama podnikala různé dobrodružné výpravy do přírody. Její rodiče z toho měli obavy, Emma si s nimi totiž nikdy nerozuměla a proto činili různá opatření: domácí vězení, zákaz chodit ven a spoustu dalších. Ale vše bylo marné. Emma tresty mlčky přetrpěla a nedala najevo, že ji to nějak pozměnilo k lepšímu. Zůstávala stejná, ledově stejná.

Její samotářská povaha jí moc nepřidávala na popularitě. Spolužáci se jí stranili, říkali o ní, že je divná a nikdy si nenašla nějaké přátele. Ostatní měšťané, dokonce i dospělí, ti všichni došli k názoru, že Emma není normální. A proto ji v jejích třinácti letech odtrhli od rodiny a dali do ústavu pro duševně choré.

Snílek

13. října 2013 v 7:39 | Katarína (Kateřina) |  Všechny příběhy



Už deset let píšu povídky. Začala sem hned jak sem se naučila psát a to sem psala pohádky a četla sem je vždy když sem měla špatnou náladu. Sedla sem si na postel, prolistovala sem sešit s tvrdými deskami polepený obrázky a četla sem si pohádky o princeznách, jednorožcích a mluvících zvířátkách. Jak sem rostla tak se psaní pohádek změnilo na psaní básniček a povídek.

Jednou, když mi bylo deset sem se potichu vykradla z bytu, v kapse sem měla klíče od sklepa a potichu sem scházela schody paneláku doprovázená jen fretkou a mou fantazií. Ve sklepě sem vzala krabici která vypadala že se dá na něco ještě použít a vzala sem si jí do pokoje. Dala sem do ní všechny má napsaná díla a považovala sem tu krabici za největší poklad co v pokoji mám. Měla sem tam spostu plyšáků a na téhle krabici seděl velký plyšový medvěd s červenou mašlí kolem krku. Toho medvídka sem dostala od babičky k pátým narozeninám a od té doby ho opatruju jako oko v hlavě protože babička už není mezi námi a zůstal mi po ní medvídek a fretka jménem Didi. Vím že jsem k jedenáctým narozeninám dostala malou dřevěnou knihovničku a vyřezaným jménem Teddy. Jen táta věděl mou přezdívku, padla sme mu kolem krku. Od maminky sem dostala tlustou knihu vázanou v zelené kůži s velkým krásným písmenem T. Oba je miluju, jsou to moji rodiče. Když se v mých třináctých letech rozvedli praly se o mě jako o hračku.